36
oné neurčité barvy, již můžeme nazvat šedivou nebo zelenou. Pohybovaly se ve svých jamkách líně, jako by se jim chtělo usnouti, ale chvílemi zazářil v nich přece oheň, což však nevzbuzovalo dojem příjemný. Podivné ty oči svítily tak nepříjemně, protivně ― ale náš mladík se v nich utápěl. Neuměl čísti v ženských očích ― lidé jeho druhu nenaučí se tomu do smrti. Líce děvčete bylo nehezky bílé, pihami postříkané, a pod její očima, pod spodním rtem i na krku pod bradou stále vypryšťoval pot, jejž otírala chvílemi pomačkaným šátečkem. Jí bylo asi dvacet let, jemu snad dvacet pět. Ona byla nakladačkou v tiskárně, on byl dělníkem zámečnickým. Tolik bylo lze vyrozuměti z hovoru jejich.
Mladík chopil se sklenice, dopil a zaťukal na sklepnici, aby ji znova naplnila. Když před něj byl čerstvý nápoj postaven, zvedl nádobu a nesl ji opět k ústům své sousedky. Každé první zavdání náleželo jí. A potom vytáhnuv z vesty hodinky pohlédl na ně a otázal se děvčete:
»Katynko, nebudou vás doma hubovat, viďte, že ne? Je teprva půl desáté!«
Děvče otíralo s nevídanou leností spocený obličej a odpovídalo:
»Kdo by huboval? ― Starý[1] je v hospodě, mutezna[2] chroní a ségra[3] šla také na flám…«
»Hubovali vás už někdy, když jste přišla pozdě domů?« tázal se něžně milenec.
