Kresba dle modelů
Byla pěkná, teplá neděle. Vlastně to byl už nedělní večer, tak vlahý, klidný, jaké bývají ke konci jara. Pomalounku, unaveně vracely se do města řady Pražanů, kteří hned po obědě buď pěšky, buď drahou »vyletěli« do zelena v Šárce, ve Hvězdě, v Podhůří a jinam, nebo aspoň do nejbližších hostinců za branami pražskými, na Lišku, na Zelenou bránu, na Petynku nebo do Kravína: a ulice i uličky pražské, v nichž prohánělo se odpoledne jen několik uličníků, oživily se náhle ruchem nespočetných kroků, hlaholem hlasů, smíchem i hlubokým oddychováním, křikem a klením. Pod nohama chodců zvedal se prach, jenž po celé téměř odpoledne klidně odpočíval na dlažbě. Jen v některých širších ulicích, tu i onde znáti bylo stopy posledního kropení ― jinak vynášely se vybouřené padrtky suchého bláta a písku výš a výše, kroužily kolem hlav upocených chodců, vnikaly jim do úst, do nosů i do očí, dráždily sliznice, lehtaly nosy ke kýchání a vzbuzovaly v hrdle chuť k opětnému pití. Vždyť cestou každému vypráhlo a pražské zahradní hostince vábily
