Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/42

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
27


Tak trvala věc asi půldruhého roku. Tu navrátil se pan Klokoč jednoho dne z procházky a choť zpozorovala na něm nějaké neobyčejné rozčilení, ale jaksi radostné rozčilení. Čekala trpělivě, až manžel začne mluvit, a to stalo se po obědě. Když vysrkl starý pán náprstek černé kávy, přešel několikráte pokoj, zastavil se náhle před ženou, složil ruce na zádech a řekl:

»To nevíš, Lízinko, že se tam u Vltavy staví nový dům?«

Žena zakoukala se na pana Klokoče.

»Kde pak?«

»No tam nedaleko, co jsme bydleli!«

A vida, jaké překvapení jeví obličej ženin, pokračoval pan Klokoč, jako by oznamoval hlavní trefu:

»Ano, už je jisto, že se tam staví. Několik dní jsem tam nebyl a dnes tak náhodou se mi zamanulo, abych se tam podíval. Všude dělníků jak mravenců, do čtyř rohů hluboké příkopy v zemi a za plaňkami na tisíce cihel a kopce opuky ...

Pan Klokoč přejel rukou po hlavě a mluvil dále:

»Ale co ještě, Lízinko! Staví to známý! Vidím tam pana Hněvsu, stavitele. Co to děláte, povídám. Dům, povídá on, vždyť to zde dost dlouho leželo ladem. Slyšíš, Lízinko, dům!«

Čím déle pan Klokoč mluvil, tím více opanovávalo ho zase dřívější rozčilení a tvář jeho se červenala.

»A tak co myslíš, Lízinko, že jsem udělal?« mluvil dále starý pán a rychleji. »Jaké pak tu máte byty? ptám se pana Hněvsy. O čtyřech,