188
jíti až k domu, v němž děvče bydlelo — z dobrých příčin. Vzdáleni plynové lucerny, blíže vojanských budov u Slepé brány, počali se loučit. Maxant znova připomínal Tonče, aby nezmeškala zejtra, podal jí pravici, čímž ji přinutil, aby vytáhla svoji pravici z kapsy, a sklonil se k malé dívce, aby ji políbil.
Přitiskl se k Tonče a loučil se neobyčejně upřímně. Konečně pustil její ruku, zvolal své »čau« a obrátiv se spěchal dolů.
Tonča zrychlila nyní kroky a za málo okamžiků vcházela udychána do chladné kuchyňky ve třetím patře.
Malá lampička, při níž se ráno myla a oblékala, hořela nyní na studené, nevytopené plotně, u níž seděla matka její na prosté, nenatřené židli. Očekávala dceru, neboť jedva Tonča vstoupila, vzchopila se matka Švejcarová a zvolala přitlumeně:
»Pojď, pojď, dítě! Čekám na tebe — tatínkovi je hůře, potřebujeme na medicinu a aby se mu udělalo něco teplého k večeři. Neseš?«
»Nesu,« odpovídala dcera udychtěna, »nesu,« a sáhla do kapsy pláště. Ale v tom okamžiku vykřikla polohlasně:
»Ježíš Marjá! Kde mám tobolku!«
»Co pak!« tázala se matka uleknutě a přiskočila k dceři, aby sama sáhla do kapsy pláště. Nadarmo — byla prázdna, i druhá, levá kapsa.
»Co jsi dělala, Tony?!« zvolala matka a chytila se oběma dlaněmi za hlavu.
Holka ryla rukama v kapsách — nadarmo,
