178
Byla to dlouhá, útrapná cesta, než jsme došli na komisařství, hezky vzdálené, a byla to věčná hodina, kterou jsme čekali, než nás vyslechl úřadující pán, kterýž byl právě u večeře. Šťastnou náhodou byl to komisař, kterýž mne znal, i byli jsme po krátkém výslechu a po zjištění jména kmotříčkova puštěni na svobodu. Odcházeli jsme, nesouce oděv Mikolášův pod paží, a tetička Klobásová nedočkala se nás. Mlčky kráčeli jsme domů a cestou zašel nám hlad. Ostatně bylo vše, co nám žena schovávala, vysmahlé a studené. Kmotříček nejedl, nepil, a když jsem mu při jeho odchodu děkoval za poslouženou, odpověděl:
»Rádo se stalo …«
Ale jak to pověděl!
A když jsme osaměli po odchodu hostí, řekla mně žena hněvivě:
»Ale ty pokaždé vyvedeš nějakou hlouposť!«
A ulehla, aniž mi dala hubičku na »dobrou noc«.
Trpělivý čtenáři, laskavá čtenářko, táži se vás na dobré vaše svědomí: vyvedl jsem skutečně já tu hlouposť? Vyvedl jsem ji?
Očekávám a jsem přesvědčen, že budete souditi spravedlivě.
