To byl přece »někdo«, kdo šel ulicí, a setkání toto mělo nám býti osudným. U nás v předměstí chodívá hlídka o hodinu časněji než v Praze - zapomněl' jsem na to. -'
Učinili jsme sice pokus, abychom se vyhnuli, ale bylo pozdě.
„Hej, maškaro, kam pakřa zvolal jeden člen hlídky a zároveň položil kmotru Vovsovi ruku na rameno.
»Kmotříček« zkameněl a oněměl. Nemohl ze sebe vypraviti ani slova.
»Nevíte, že jsou tyhle maškarády dávno zapovězenyřa promluvil nyní druhý strážník vyčítavě.
»Pánové,a zvolal jsem prosebně a zkroušeně, »my jdeme jenom k naší tetičce, kpaníKlobásové, tuhle za roh. Ten pán je můj kmotr, pan Voves, ouřadník - my nechodíme po domech,l abyste si myslili …a
»To je zapovězenost a dostlu odpovídala mi hlídka. »Teď půjdete s námi, na komisariátě se to ukáže.«
Ctím odjakživa. zákon, ani jsem nepomyslil na odpor. Sli jsme tedy. Zdálo se mně, že slyším, jak hrkají kolena pod mým kmotříčkem, a mohl jsem se domyslit, jaké mi vyjadřuje v duchu »díkučiněním
Věc hrozná! Kdežto prve byla ulice pusta, liduprázdna, pojednou kde se vzal tu se vzal okolo nás a za námi zástup učňů, uličmků a. služek a všichni nás pr'ovázeli slavným pochodem, vykřikujíce chvílemi:
»Chytili Mikoláše a čertabx
Tím čertem byl jsem patrně já.
