172
»Nemohu, kmotříčku, nemohu. Žena mne očekává s večeří, a právě dnes řekl jsem, že přijdu dříve. Kdybych to byl věděl v poledne, byl bych .si to zařídil.« *
»Ale můj bože, kmotříčku, což pak bychom si nepomohliř K čemu pak máme v Praze po.sluhyř Tamhle se jeden klátí, pošleme kmotřičce lísteček, že jdete ke mně, aby vás nečekala. Tu máte tužku, napište jí řádeček na visitku - opatřím t0.« '
Okamžik rozmýšlel, ale konečně povolil.
Načrtal několik' slov na navštívenku, vložil ji Ado obálky, napsal adresu, a já, chopiv se lístku, byl jsem dvěma skoky u posluhy. Rychle jsem naznačil, kam má bez odkladu jíti, vtiskl jsem mu do ruky královskou odměnu dvou šestáků a skokem vrátil jsem se ke kmotrovi, který mně zatím držel biskupskou berlu, mitru a vousy.
Bydlím sice na vzdáleném předměstí, ale za krátko stáli jsme u cíle, před domem, proti němuž ,jsou téměř samé zahrady. Požádal jsem kmotra, aby šlapal co nejtišeji, a potom kradli jsme se nahoru jako zloději. Na jemně zaklepání otevřela vyčkávající moje žena, a nyní vplížili jsme se z předsíně přímo do mého pokojíku. Tu hořela již lampa a na stole bylo připraveno, čeho třeba. Bílá ženina spodnička, jedna z nejdelších, moje stará košile se zlatým křížem na prsou, cíděné bílé ruka.- více, v nichž jsem druhdy tančíval, mouka nl zabílení obličeje, napálená Zátka korková na přimllování obočí a něco vaty pod mitru, mikolášské to vlasy.
Tvářil jsem se, jakobych se chtěl převlékati, ale pojednou, jakoby ml teprv teď bylo napadlo,
