»Podruhé, blivoni, řekni, že nás chceš svléknout, a my zůstaneme sedět u švého pivalc ' »Hra je hra,u ' odpovídal chladnokrevně Pondělek odstrkuje karty do prostředka. »Jednou já, jednou ty, jednou naše Anka - to je stará. Dám vám v neděli revanšlu '
A potom zvedl klobouk, položil jej na židli vedle a jal se pomalu rovnati smačkané zlatky a počítal z hromádky desetníků. Napočítal přes desítkuý
Macek, před nímž stála dávno prázdná sklenice, hleděl upřeně na poklad svého soudruha a počítal v duchu s ním. Pepa upírala bezbarvé, ale nyní rozčilením blyštící se oči závistivě na peníze, a když zmizely v pomačkané, odřené tobolce Pondělkově, šlehla okem zuřivě po Mackovi, že prohrál. Ale Macek nepostřehl tento zlobný pohled. Díval se zdánlivě zcela lhostejně po hospodě a chvilkami zavadil o tvář šťastného Pondělka, kterýž rozjařen výhrou a pitím, méně Opatrný než dříve, pohlížel hltavým zrakem na Pepu; Macek věděl, co ten pohled znamená. jako mimodčk otočil nyní hlavu k oknu a mrskl okem po Pepě. Seděla tu s rukama opřenýma 0 stůl a dívala se neodvratně na Pondělka. Neusmívala se, nemračila se, nemrkala ani - jakoby hleděla na plot, a přece Macek věděl, co tyto dva. zraky - Pondělkův a Pepin - ' spolu hovoří. Bylo tu vyzvání, vybídnutí, hartusení se strany Pondělka, a onen mrtvý- zdánlivě, ztrnulý pohled Pepin odpovídal, svoloval, přisvědčoval, sliboval.
Macek věděl, že je odbyt. Prohrál pětku, skoro všecky své peníze, a Pondělek desítku vyhrál. Musil by býti slepý, nebyl by zkušeným Pepíkem,
