Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/137

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

120


Přecházel ještě chvilenku z dílny do »parádního« pokoje a nazpět, jakoby něco hledal, ale byly to jen rozpaky před »vyražením z domu. V takových rozpacích tonul mistr Vonásek vždycky — a měl své příčiny. Pojednou však chopil se deštníku, obrátil se na patě a řekl rychle:

»Tak s bohem, Katy …«

Na to slovo čekala milá jeho polovice. Spustila okamžitě potištěný papír do klína, pohlédla skrze okuláry ostře na muže a otázala se:

»No, kam pak zase běžíš?«

»Že se tak ptáš, Katy,« odpovídal Vonásek mírně. »Je neděle, projdu se trochu a zajdu si na sklenici piva. Víš, že mám toho píchání za celý týden dost …!«

»A děti mi chceš nechat na krku, co? Já toho mám za celý týden také dost a ráda bych si pohovila. A tu ty jen tak utéci a nechat mi ty haranty na chřtáně! Ale to mě znáš. Jen počkej pěkně, já ti je ustrojím a vezmeš je s sebou, aby se také trochu proběhli …«

A již vystrčila hlavu z okna a volala dolů na ulici:

»Tondo, Kačenko, nahoru! Půjdete s tatínkem !«

Pan Vonásek svěsil smutně hlavu. Takhle mu pokazila žena každou neděli. Buď ho doprovázela i s dětmi anebo mu pověsila aspoň caparty na krk.

Stalo-li se tuto, uváděla za příčinu, že si chce také sama odpočinouti a pak aby se děti proskočily. Ale mistr dobře tušil příčinu pravou: děti měly mu býti závažím a donucovacím prostředkem k brzkému návratu. Nepřála mu, aby se zdržel večer trochu déle v hostinci, a docilovala toho tím, že s nim posýlala děti. Tolik důvěry měla v jeho