neviděl, což mne velice těšilo. Byl jsem si vědom, že mne oči jeho provázejí, dokud se za mnou nezavřely dvéře. Ale než se dovřely, zaslechl jsem, kterak pronesl hlasitě k jednomu ze svých spoluvinníků:
»To je tak komedie pro ty škrabáky z novin! Ti nás teď trhají, jako psi…!«
Byla to poslední slova, která jsem slyšel z úst svého »přítele« Koňury. Byl odsouzen pro mnohonásobný podvod a vyměřili mu devět roků těžkého žaláře.
Nepromluvil ani slova, když mu byl oznámen rozsudek. Trhl sebou jen, když bylo rozhodnuto, že má býti hned vzat do vazby, aby neuprchl. S hlavou svěsenou, s tupým pohledem kráčel před strážníkem do separace — a od těch dob jsem ho nespatřil. Myslím, že ho také více nespatřím a že jeho postava vymizela na vždy ze zástupu posluchačů soudní síně. Byl hezky stár, a devět let je dlouhá, předlouhá doba. V těch úzkých kobkách žalářních ubíhá čas zoufale pomalu.
