lářích a vězeních rozličných soudů! To byla ta jeho »soudní praxe«, o níž mluvíval…
Když dopověděl svoje generalie a obrátil se, aby se vrátil ke své židli, mrskl rychle očima do obecenstva, jakoby někoho hledal. Nalezl mne, zrak jeho spočinul na mně na okamžik a hlava se lehce naklonila jako na pozdrav. Byla to lysá, hranatá lebka zločincova. Viděl jsem, že Koňura patrně míval vlásenku, což jsem však nikdy nepoznal.
Sklonil jsem rychle hlavu, aby nikdo neuhodl, že pohled jeho platil mně. Styděl jsem se nehorázně za svoji známost.
Slibu svému, že jméno jeho neuvedu v referátě soudním, nemohl jsem ovšem dostáti. Vždyť to byl neobyčejně prohnaný darebák, kterýž bezcitně, nesvědomitě využitkovával okamžité stísněnosti hmotné ubohých venkovanů, kteréž pak s kumpány svými nejpodlejším způsobem okrádal. Půjčoval jim po desítkách, po padesátkách, dával si podepisovati nevyplněné směnky a vpisoval později na blankety obnosy desateronásobné, nedbaje výčitek a nářku ubohých obětí, kteréž přiváděl na žebrotu a uvrhoval v největší nouzi.
Průběhem líčení objevilo se, jak vyškolený to je taškář a s jakou přípravou vytáček, lží a klamů dostavil se před soud. Tvářil se jako uražená nevinnosť a obviňoval ubohé okradené venkovany z křivého, mstivého svědectví.
Druhého dne objevily se ve všech listech pražských obšírné zprávy o tomto procesu s družinou podvodníků, a také já ocenil jsem náležitě jejich činnosť, nešetře ovšem svého známého pana Koňury.
