Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/130

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
113


Vstoupil jsem do síně porotní, v jejíž předním oddělení se bylo shromáždilo něco málo obecenstva, vkročil jsem do lavice novinářů a přehlédl jsem rychle »jeviště« – jak jsme říkali vyvýšenému předku prostory. Za zeleným stolem seděli již tři soudcové, na levo při stěně usazovalo se právě ve dvou lavicích dvanáct porotců, na pravo při stole u okna zaujali místo tři obhájcové, vedle nich, blíže stolu soudního, seděl u svého pultu státní zástupce. V koutě těsně při okně krčil se u žlutého stolu zapisovatel.

Uprostřed podia seděli na židlích čtyři obžalovaní, za nimi dva strážníci soudní. Obžalovaní seděli nepohnutě, hledíce přímo na soudce, zády k obecenstvu, že jsem nikomu z nich neviděl do tváře.

Na pokynutí předsedy soudu vyvolal zapisovatel případ. Započínalo závěrečné líčení s Václavem Ramšem a společníky pro mnohonásobný zločin podvodu. Hlavní obžalovaný, Václav Rameš, držán byl již delší dobu ve vazbě vyšetřovací, ostatní obvinění po kratší vyšetřovací vazbě byli propuštění a ponechání do hlavního líčení na svobodě.

Nyní přistupoval z nich jeden po druhém k výslechu generalií. Když byl hotov první, Rameš, zvedl se druhý žalovaný, hlavní spoluvinník, muž hezky starý, pokud jsem ze zadu mohl posouditi.

»Jak se nazýváte?« otázal se předseda.

»Jakub Šaršoun, slavný soude,« zněla polohlasná, jako stydlivá odpověď.

V tom okamžiku napjal jsem sluch. Zdálo se mi, že slyším jakýs povědomý, ba dobře známý hlas, ale nemohl jsem vzpomenouti, komu hlas ten náleží.