110
potřetí zavážel někam do učení či na výměnu jakéhos mladíka, jemuž byl poručníkem. To mi vyprávěl, když se znova v soudní síni objevil.
Bylo na podzim z večera, když na dvéře mého pokoje bylo nesměle zaklepáno. Zvolám »vejděte!«, dvéře se otevrou a do pokoje vchází – pan Koňura.
»Aj, aj, pan Koňura! Jak jste mne nalezl? Co vás ke mně přivádí?« volám překvapen.
Pan Koňura vstupoval s kloboukem v ruce, zavřel opatrně dvéře, aby nebouchl, pozdravil s hlubokou poklonou a sáhnuv pro šátek otíral čelo, na němž perlily se krůpěje potu. Tvář jeho byla zardčlá stoupáním do schodů, plíce jeho silně oddychovaly.
»Ale sedněte, sedněte, pane Koňuro,« pobízím hosta. »Odpočiňte trochu.«
»Ne vašnosti,« promluvil staroch, »nebudu dlouho zdržovat. jen na minutku, když dovolíte.«
A dosedl unaveně na židli, již jsem přisouvl.
Otřel si čelo a tváře, přejel šátkem i spocený krk a pak zastrčiv šátek upřel na mne milé svoje modré oči neobyčejně pevně a s jakousi velikou otázkou; hleděl tak okamžik a konečně řekl:
»Ani bych se byl neopovážil, kdybych vašnosti tak dobře neznal jako solidného a citelného pána, a teď teprv děkuju pánu bohu, že jsme se sešli. Mám mrzutosť, vašnosti, velkou mrzutosť, a je to samá navedenosť špatných lidí. Mám zejtra u soudu nějaké pozastavení, svědčení – jsem do toho zapleten, ani nevim jak…«
»Zítra?« přerušil jsem ho nedočkavě. »Před porotou? To je jakýs podvod, nemýlím-li se?«
