106
»To se vypozoruje, můj bože,« odpovídal muž s jemným úsměvem. »Chodím už dlouho do porot, znám mnoho těch pánů z časopisů. Divím se, kterak mohou tak rychle psát – není to maličkosť. Já se také naškrabal v živobytí, ale tohle bych nedovedl…«
»Ah, vy tam býváte častěji! Což je vám to smutné divadlo zábavou?«
»To je zvyk, vašnosti pane referente,« odpovídal starý pán klidně, téměř polohlasně, »pouhý zvyk; já býval také u soudu, dlouhá léta, a měl jsem toho mnoho v referátě. Člověk tomu uvykne a chodí tam pak, byť ani nemusil. Čas je dlouhý…«
Starý pán šel mně příliš pomalu, já spěchal. I rozloučil jsem se s ním na rohu, a on, podávaje mi měkkou, masitou, teplou ruku, již jsem nemohl nestisknouti, a smekaje druhou klobouk, řekl přívětivě:
»Nu, my se snad častěji uhlídáme a zůstaneme přátely, vašnosti. Rád si pohovořím někdy s pány od novin – mají docela jiný náhled než našinec…«
Ohlédl jsem se za ním, a také on se ohlížel. Kýval neskonale přívětivě hlavou a potom kráčel zvolna dlouhým, tichým krokem k Vinohradům.
Vídali jsme se skutečně častěji, a sice pravidelně při líčeních porotních, která bývají obecenstvem navštěvována; líčení obyčejná, »senátní«, před čtyřmi soudci, ač jsou také veřejná, nemívají posluchačů krom několika mladých právních praktikantů a novinářských zpravodajů. Takováto líčení konají se v prostorách velice obmezených, v nichž někdy není místa ani pro všechny svědky, je-li jich obesláno více.
