Líčení toho dne, konané s prohnaným podvodníkem, ukončilo odsouzením žalovaného na šest let těžkého žaláře. Bylo před večerem, ještě za světla, když jsme opouštěli soudní budovu. Za okamžik potom, když jsem se octl na ulici, ozvaly se těsně za mnou kroky, a v téže chvíli zazněl také pozdrav, pronesený měkkým, mně již povědomým hlasem.
Ohlédl jsem se – vedle mne kráčel nový můj známý od rána.
»Zaplať pán bůh,« mluvil bez úvodu, sotva že pozdravení jeho doznělo, »zase o jednoho méně:«
Mínil podvodníka právě odsouzeného.
Nebylo mně do hovoru, jako vždy po dlouhém, úmorném líčení, ale nechtěje vlídného starocha nešetrným mlčením odraziti, pronesl jsem:
»Ano – ale kolik podobných ještě pracuje ve světě na škodu a zkázu lehkověrných, nezkušených lidí!«
»Bohužel, bohužel,« přisvědčoval mírným svým způsobem neznámý. »Neřeklo by se, jaká špatnosť, jaká vymyšlenosť zlých nápadů panuje mezi lidmi! A nepomýšlejí, že to jednou musí na ně propuknout, nepamatují na své ženy a děti…«
Tak soucitným, skoro chvějícím se hlasem pronesl poslední slova, že bylo zřejmo, kterak jsou procítěna.
Pozvedl klobouk, jakoby chtěl uleviti horké hlavě, přejel si rukou čelo a tváře a pak řekl zase již ve své míře:
»A co vy páni od novin se napíšete o takových špatnostech! To je práce, to je času!«
»Jak víte, že jsem od novin?« otázal jsem se; »vždyť mě vidíte poprvé.«
