Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/119

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

102


a konečně před míněním čtenářstva. Psal jsem s velikým rozčilením a z hluboka jsem vydechl, když jsem bodl pérem poslední tečku. Přečítal jsem znova a znova úzkostlivě napsané řádky, tu tam opravil jsem větu, zmírnil mnohé ostřejší slovo a konečně nesl jsem úkol svůj sazeči. Neměl jsem jasného vědomí, vykonal-li jsem práci dobře či špatně, pozbyl jsem naprosto soudnosti a přál jsem si jen, abych prospal tvrdě nejenom noc, ale i celý zítřejší den, kdy zpráva moje bude procházeti rukama tisíců a tisíců čtenářů.

Tohoto přání nevyplnila se mi ani polovice, neboť jsem v noci téměř oka nezamhouřil, a probřesklý den nalezl mě po krátkém zdřímnutí velice sklíčeného.

Nyní po letech vzpomínám ovšem s pousmáním na svoji tehdejší tíseň a úzkosti, co řeknou představení a »svět« mým slohovým výrobkům. Kriminál stal se mně od té doby takřka »denním chlebem« a místo moje v novinářské lavici porotní síně vychladlo málokdy a jenom na krátkou dobu. Za několik let napsal jsem na sta kratších i sáhodlouhých referátů, na statisíce řádek, naučil jsem se hleděti na tváře zločinců těžkých i lehčích, naučil jsem se během líčení odhadovati tresty, jaké jim soudcové za přestupování zákonů božích i lidských vyměří, a málokdy jsem prohádal.

V těch prostorách, kam vcházejí provinilci, aby došli odplaty za nekalé skutky své, setkal jsem se s tolika rozličnými postavami, že mi na všechny paměť nestačí. Avšak mnohé z nich vystupují zřetelně přede mnou z mlhy zapomenutí, a k nim v přední řadě náleží postava dobráka muže Koňury.