Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/117

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

100


A Alojs přiblížil se zvolna, odchrchlal a upíraje kalné oko na Krampulu mluvil skoro šeptem:

»Pane derektor, až tedy půjde pan magacinér nahoru k pánovi a až se vrátí, tak tam půjdu zase já a dotvrdím, že se tu krade a dost krade. Já mu povím něco o balíčku cinobru, pravého čínského, který tuhle také vypadl z jednoho kabátu a jejž jsem našel a někam si uschoval. A pak mu řeknu, že jsme posledně dostali místo dvaceti centů kalafuny jen deset, ale dvacet platili. A pak mu povím, jak se tuhle poslalo do jednoho místa padesát liber vosku numero null místo numera třetího, a ještě něco mu povím, ale budu mluvit o někom jiném – ne o panu magacinérovi …«

»Alojs!,« zařval Krampula vztekle.

»Nekřičej na mne tak, pane derektor, já vím, že se jmenuju Alojs. Ale jsou bez starosti, já nepůjdu k pánovi dřív, dokud tam nepůjde pan Ledvinka …«

Po těch slovech obrátil se klidně k Ledvinkovi, zvedl mu klobouk, posadil mu jej na hlavu a řekl tiše:

»Jdou, pane magacinér, půjdem spolu.«


A za chvíli, když se octli na ulici, řekl Alojs k Ledvinkovi:

»Pane Ledvinka, stály jim ty smrtelné úzkosti za těch několik všivých kousků vosku?«

Ledvinka neodpovídal; oba muži kráčeli pomalu dále, pan Alojs šouravě stále o krok pozadu.