98
byla venku, ale chopila se znova kabátu a povytáhla jej trochu na světlo. Jediný pohled sivého oka poučil Krampulu, komu kabát náleží. Srovnal šatstvo, zavřel dvířka šatnice a přistoupil ke svému pultu. Psal a psal, ale nějak roztržitě, a supěl nosem jako obyčejně.
Pracoval dnes mimo obyčej horlivě, a stalo se zase po dlouhém čase, že zbyl v pisárně do posledka. Všichni písaři byli již opustili sklad, jen skladník Ledvinka dodělával nějakou práci. Konečně byl také hotov, umyl si ruce, shodil pracovní kabát, oblékl se a přeje Krampulovi dobrou noc ubíral se pomalu ke dveřím. Náhle zastavilo jej zvolání Krampulovo:
»Pane Ledvinka, počkaj' trochu! Podívaj' se, nemaj' na sobě cizí kabát?«
Ledvinka stanul, mrskl okem po svrchníku a odpověděl pokojně:
»Ne, nemám, to je můj svrchník.«
»Tak jdou sem,« řekl podivným hlasem Krampula, ale nečekaje, až Ledvinka přání jeho vyhoví, přikročil k němu rychle, hrábl do jedné z postranních kapes a vytáhl z ní několik kousků pečetního vosku, zlomků, tyčinek to při balení přeražených, jaké se obyčejně znova rozpouštěly a do formiček vlévaly. Nepříjemný jeho pohled spočinul na tváři Ledvinkově. »Co pak to vynašejí?«
Ledvinka zbledl jako papír a rty se mu začaly třásti. Nemohl ze sebe vyraziti slova.
»No, kam to nesou, oni zloději, co? Kolik centů už takhle ukradli? Komu to prodávaj', povědí, než zavolám policajta!« '
Ledvinka třásl se na celém těle; teď pozvedl hubené ruce, sepjal vyzáblé prsty a pronesl skoro plačky:
