domýšlivý, ctižádostivý, nedůtklivý. Alojs milého svého představeného brzy prohlédl a nevážil si ho za mák. Nebyl k němu sice hrubý, nevzdoroval zjevně a neodmlouval, ale měl zvláštní spůsob, jakým uměl dáti svoji převahu na jevo a odpověděl mnohdy řediteli takovým spůsobem, že se všechen ostatní personál potají chechtal. Tak se stalo, že Krampula – ředitel – považoval Alojsa – sluhu – za svého soupeře v závodě. Nikdo neuměl mu připraviti tolik rozpaků, jako starý ten švejda, který měl sedm zlatek týdně.
Časem varovali Alojsa jeho soudruzi, aby s »panem derektorem« nehrál, že by ho mohl přece vypíchnout, jako již dvacet jiných. Na takové výstrahy odpovídal Alojs pohrdlivě:
»Ten partyka? Ten mi neuškodí! Já tu přečkal jiné pány! Na mne nemůže…«
Jen ke skladníku panu Ledvinkovi jevil Alojs větší ochotu a rád mu posloužil, kdy chtěl. Mělo to svou příčinu.
Kdežto všechen ostatní personál říkal Alojsovi jen tak zhurta: Alojs, jdou sem! nebo dokonce: Lojzo, honem! oslovoval Ledvinka starého sluhu vždy šetrněji: pane Alojs! což mu velmi lichotilo. Mělť pan Alojs jakýsi společenský takt a spůsob. Tak ho nesmírně zlobívalo, že ředitel Krampula, přicházeje a odcházeje, nikdy nepozdravil.
»Nemrava starý!« hučíval do vousů, »nepraskla by mu huba, kdyby řekl: dobrytro! dobrou noc! Když jsem byl na vojně, byl náš major jinší pán, a přece řekl vždycky: dobrytro, hoši! servus kamarádi!«
Nebylo divu, že byl první úřadník továrny na pečetní vosk, Krampula, jakýmsi hulvátem. Vyučil
