90
Konečně odbíjela kdesi jedenáctá. Pan Tadeáš zvedl se a zoufale se bránil starému Kopřivovi, který ho zdržoval.
»Nesmím zítra zaspati do díla!«
»No, to je slovo,« povolil starý plavec, »to vás nedržím.«
A pak mrskl okem po dceři, která zaníceně hleděla na Bezinku a opět upírala zraky na otce, a zavrčel:
»Tak si ho vyprovoď — ale žádné tatrmany!«
A obrátil se zároveň k ženě:
»Ostatně můžeš jít s nimi. Je tu o lidské huby!«
Všecka blažena hodila přes sebe Baruška šátek a vyprovázela pana Tadeáše. Matka Kopřivová kráčela co nejšetrněji povzdálí za »milenci«, aby jim příliš nevadila.
Došli tak až k Václavské ulici, ale tu pan Bezinka nepřivolil více, aby ho ženské dále doprovodily. Byl už všecek roztržit, pomaten, a louče se s Baruškou přisliboval na žadonivé otázky její nejistým hlasem, že zejtra zase přijde, a ve své zmatenosti, nevěda již co dělá, přitočil se ke staré Kopřivové a – políbil jí ruku.
Tato jeho neočekávaná zdvořilosť a uctivosť k matce překvapila Barušku tou měrou, ano uvedla ji v nadšení, že chopila Tadeáše Bezinku oběma rukama za hlavu a vtiskla mu na rty vroucí, upřímné, dlouhé políbení. Co by za ně Tadeáš byl jindy dal — teď ho pálilo jak oheň…
Dvojí ženské kroky vracely se dolů k Podskalí, pan Tadeáš stupal vzhůru ku Praze. Ubíhal skoro, jako by ho někdo stíhal. A skutečně mu připadalo, že je mu v patách někdo neviditelný, který jej krok za krokem pohlavkuje a nejvybra-
