věc a moje dcera není žádná špatná. Jinak bych ji roztrh vejpůlky! Co máme, to vám dáme. Teď už patříte jako do rodiny. A proto budete sedět a jíst!«
Panu Bezinkovi sklesly ruce. Nebylo vyváznutí — musil vytrvati do konce. Již se hrnula stará Kopřivová do dveří se studenou vepřovinou od oběda, za ní dcera s talíři a příbory. A pan Tadeáš tedy jedl. Jedl! Cpal do sebe sousto za soustem a každé mu rostlo v ústech. Aby ho tak viděli kolegové z banky, aby ho viděly »Veselé pijavice«! Děvče rozplývalo se radostí, něhou, staří se zalíbením a uspokojením na něj pohlíželi. Dnes poprvé se pan Bezinka dokonale styděl. Uvítali ho s takovou důvěrou, domnívají se, že tu sedí budoucí jejich zeť — a již zítra budou trpce zklamáni. Vědělť pan Tadeáš, jakmile odtud jednou unikne, že se nikdy nenavrátí, že se vystřehne, aby se nesetkal s někým z rodiny Kopřivovic — a do smrti bude žíti v paměti Kopřivových jako podvodník, jako sprostý dobrodruh. Toto vědomí ho zahanbovalo. Cítil, oč větší je tento bodrý plavec se svýma ohromnýma, báječnýma rukama, kterýž ho na první setkání tak přátelsky přijal.
Do desíti hodin přinesla Beruška ještě třikráte plný džbán piva a vracela se vždy jako vítr a usedala znova vedle pana Tadeáše blažena, že se k němu může přituliti již před zrakoma rodičů, že se již nemusí se svou známostí tajiti. Jaký to byl šťastný den, kdy ho v Kočičí ulici potkala!
Poslední džbán již pomalu se prázdnil a pan Bezinka seděl jako na jehlách. Tráví u Kopřivů ode čtyř hodin, nyní táhne na jedenáctou. Jaká to věčnosť!
