co chce říci. Jenom cítil pojednou, že jej pravice bodré ženy chopila za rameno a co nejjemněji postrkovala ke schodům, a při tom přimlouvala ústa její co nejpřívětivěji:
»Na jdou, neoslejchaj' se — to bude mít Baruška radosť, až jich přivedu!«
Pan Tadeáš tedy šel — ne, klopýtal a nevěděl ani, kudy jde. Stará paní v nedělním kroji Podskalačky svedla ho se schodů jako dítě a pak strkala jej nějakými ulicemi, v nichž jak živ nebyl, kam nikdy nezabloudil. Konečně přiblížili se k nějakému nízkému domku, matka postrčila pana Tadeáše napřed do vrátek a zabouchnuvši za sebou pronesla přívětivě:
»To bude mít tatík radosť, že jich vedu.«
V panu Tadeáši stydla krev při slově »tatík«, ale na útěk bylo pozdě. Již otevřely se v chodbě ke dvorku dvéře do nějaké světnice, tajemná žena vsouvla do nich pana Bezinku a vešla za ním.
Bylo-li již dříve panu Tadeáši Bezinkovi horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni. V nízké světnici, do níž vstoupil — ne, do níž byl vecpán, stál uprostřed vysoký, ramenatý, hřmotný muž v nažloutlých spodkách a v čisté, plátěné košili. Na nohách měl staré, vyšívané, vybledlé trepky, spodky obejímal v pasu řemen. Byl hladce oholen, ve tváři opálen jako višně, hlavu kryl hustý, ale stříbrný vlas, a levice jeho třímala mohutnou dýmku, z niž vycházely mraky kouře. Když se objevila manželská jeho polovice s panem
