Děvče chvíli se rozmýšlelo a pojednou se zeptalo:
»A hned ráno nemáte čas?«
»Ne«, odpovídal pan Tadeáš, »to musím ještě dodělávat.«
Sluší podotknouti, že se představil Barušce hned při druhé schůzce jako krejčovský pomocník; vždyť nemohl a nesměl říci, že je bankovním úřadníkem!
»Nuže dobře«, rozhodla se dívka; »myslíte-li to se mnou upřímně, půjdu s vámi. Čekejte na mne v neděli v Emauzském dvoře, ve tři hodiny, tam se sejdeme.«
V neděli byl pan Tadeáš od rána jako na trní. Nemohl se dočkati poledne a když konečně poobědval, trvalo mu věčnosť, než bylo půl třetí. V tu chvíli vyšel ze svého bytu na Perštýně, oděn co nejjednodušeji, s havelokem přes ruku a s velkým slunečníkem nad hlavou. Scházelo deset minut do tří hodin, když se octl ve dvoře Emauzském, liduprázdném, vyhřívaném úpalem slunečním, až se mu v očích jiskřilo. Baruška tu ještě nebyla.
Chvílemi mihla se přes nádvoří osamělá nějaká postava a ztrácela se ve schodišti k Podskalí, a zas nebylo kolkolem živé duše.
Odbíjela třetí hodina, ale Baruška dosud nepřicházela. Pan Tadeáš přiblížil se vždy ke schodům a hleděl toužebně dolů, ale dívčina se nezjevovala. Konečně kmitla se tam dole nějaká ženská postava — v panu Tadeáši hrklo — ale nikoli,
