»Viš-li co,« pravil jednou lišáček jezevci, »vymyslil jsem si výbornou sázku. Třeba se trochu pobavit v jednotvárném životě. Poslyš! Proměníš-li se tak dobře, že tě mezi všemi jinými nepoznám, vyhrál’s sázku — a dovedu-li to já, je výhra moje. Dovol, abych já začal.«
Jezevec svolil. Myslil si: však já tě najdu a poznám. Lišáček byl na odchodu. Volal ještě na jezevce:
»Nemysli si jen, že se přestrojím za kohosi praobyčejného, i kdež — proměním já se v pána, ve velmi vznešeného pána.«
Jezevec se smál, a lišáček odešel — ale ne snad do Tokia, do hlavního města. Za strom se jen schoval, neboť spatřil, že přes most, jenž vede do lesa, ubírá se velký houf Japonců. Nesli v nosítkách prince ze vznešeného rodu, a jeho rádcové a sluhové následovali jej v četném průvodu.
Sotva jezevec spatřil průvod, vylezl z doupěte.
»Aha,« myslil si, »snadno hádat.« Proklestil si cestu houfem lidí až k nosítkám a volal vesele na prince:
»Já vyhrál sázku — poznal jsem tě, ty prohnaný lišáku, poznal jsem tě, můj drahý!«
