šťastna — položila hlavu na stůl“ — Mwres zasupěl — „a plakala.“
Jeho pohnutí bylo tak velké, že nemohl již říci ničeho.
„Ach!“ pravil Bindon, maje v úctě jeho mužný bol. „Och!“ řekl Bindon zcela neočekávaně, tiskna ruku k pasu.
Mwres vzhlédl bystře ze své propasti běd, ustrašen.
„Co se děje?“ tázal se s patrnou účastí.
„Nesmírně prudká bolest. Odpusťte mi. Vyprávěl jste mi přece o Elišce.“
Mwres, když projevil zdvořilou účast na Bindonově bolesti, pokračoval ve své zprávě. Byla neočekávaně příznivá. Eliška v prvním svém hnutí, když seznala, že ji otec úplně neopustil, vyznala mu upřímně všechny útrapy a ošklivost, kterou cítila.
„Ano,“ pravil Bindon vznešeně. „Nyní jí dosáhnu.“
A nová bolest sevřela ho po druhé.
Pro tyto nižší bolesti byl kněz celkem málo platen; pokládal spíše tělo a jeho choroby za duševní přeludy, jež se podřizují kontemplaci; proto Bindon přivolal si muže ze třídy, kterou nenáviděl, lékaře neobyčejně slavného a nezdvořilého.
„Musíme vás celého ohledati,“ pravil lékař a činil tak s nechutnou přímostí.
„Zplodil jste nějaké děti?“ tázal se tento hrubý materialista mezi jiným.
„Pokud vím, nikoli,“ pravil Bindon, příliš překvapen, aby mohl uhájiti svou důstojnost.
„Ah!“ řekl lékař a proklepával ho dále. Věda lékařská v oněch dobách právě dosahovala počátků přesnosti. „Nejlépe učiníte, odklidíte-li se,“ pravil lékař, „a provedete Euthanasii. Čím dříve, tím lépe.“
Bindon zasupěl. Pokoušel se nerozuměti odborným výkladům a dohadům, v nichž si lékař liboval.
„Avšak!“ pravil. „Chcete říci… vaše věda…“