„Je umíněná,“ pravil Mwres rozpačitě.
„Duševní síla!“ odpověděl Bindon. „Je to podivuhodná žena — podivuhodná žena!“
„Odmítne!“
„Ovšem že. Dejte jí však pro budoucnost volnou cestu. A jednoho dne — v oné dusné díře, při onom klopotném a namáhavém životě tomu neujdou — pohádají se. A pak —“
Mwres uvažoval o věci a učinil, co mu bylo řečeno. Na to Bindon, když vše vyjednal se svým duchovním rádcem, odebral se do útulku. Útulkem huysmanitské sekty bylo pěkné místo, kde byl nejlíbeznější vzduch v Londýně, přirozené sluneční světlo, klidné čtvercové dvorce zarostlé skutečnou travou pod širým nebem; tam se kajícný požitkář mohl těšiti všem slastem zahalečství a zároveň uklidňovati svou duši vznešenou sebekázní. A mimo účasti na prosté a zdravé kuchyni tohoto místa a na jistých velkolepých zpěvech, strávil Bindon všechen čas úvahami o Elišce, o tom, jak prošla jeho duše naprostým očištěním od té doby, kdy ji po prvé spatřil, bude-li možno obdržet dispens, aby se s ní oženil, od zkušeného a sympatického Otce přes to, že rozvod byl by hříchem; a pak… Bindon opíral se o pilíř čtvercového dvorce a snil o převaze ctnostné lásky nad každým jiným požitkem. Podivný pocit v zádech a prsou pokoušel se na sebe upozorniti, a on namáhal se všemožně, aby nedbal těchto začátků horečky nebo zimnice, všeobecného pocitu špatného zdraví a kožních obtíží. Vše to zřejmě náleželo starému životu, který právě s sebe střásal.
Když vyšel z útulku, odebral se ihned Mwresovi, aby se poptal po Elišce. Mwres právě přesvědčil sama sebe, že je vzorným otcem, a byl hluboce dotčen v srdci svém neštěstím svého dítěte.
„Byla bledá,“ pravil velmi dojat; „byla bledá. Když jsem ji žádal, aby šla odtud a opustila ho — a byla
