že bude soucitná nebo hněvivá. Viděl, jak zdvihla obočí, když ho spatřila.
„Zřídili mne surově,“ pravil a vzlykl. „Je to příliš čerstvé — příliš palčivé. Nerad bych o tom mluvil.“ A usedl s tváří nezměnitelně zasmušilou.
Pohlédla na něj v úžasu a poněvadž vyčtla cosi ve významných hieroglyfech jeho rozbitého obličeje, pobledly jí rty. Ruka — byla nyní hubenější než za dnů blahobytu, a ukazováček se jí poněkud změnil prací, kterou konal při tepání kovu — sevřela se jí křečovitě.
„Ten hrozný svět!“ pravila a neřekla již ničeho.
V těchto posledních dnech stali se velmi zamlklou dvojicí; oné noci vyměnili spolu sotva několik slov a každý sledoval svůj vlastní chod myšlenek. Po půl noci, když Eliška ležela bdíc, vyskočil náhle Denton vedle ní — ležel dosud tiše, jak mrtvola.
„Nesnesu toho!“ volal Denton. „Nechci to snášeti!“ Viděla v přítmí, že usedl; spatřila, jak jeho rámě zamávalo k ráně do noci, jež ho zahalovala. Po té na chvíli utichl.
„Je to přílišné — je to nesnesitelné!“
Nemohla říci ničeho. Také jí se zdálo, že věci dospěly k nejzazšímu. Čekala za dlouhého ticha. Viděla, že Denton sedí, objímaje rukama svá kolena, jichž se skorem dotýkal bradou.
Na to se zasmál.
„Ne,“ pravil konečně. „Přece to vydržím. Je to nevyhnutelno. Není v nás ani zrnka chuti sebevraždě — ani zrnka. Myslím, že všichni lidé, kterým se udál v životě převrat, to prožili. A my to prožijeme také — až na dno.“
Eliška uvažovala střízlivě a seznala také, že je to pravda.
„My to právě prožíváme. Pomyslíme-li na všechny, kdo to prožili: všechna pokolení — nekonečná — ne-
