řádku. Vaše ruce byly, jako by visely na kolících. Jistě — jako na kolících. Tak!“
Denton chvíli zíral a pak způsobil si bolest v bradě nezadržitelným výbuchem smíchu. Trpké slzy vstoupily mu do očí.
„Pokračujte,“ pravil.
Snědý muž vrátil se ke svému prohlášení. Byl do té míry laskav, že řekl, jak se mu Denton líbí, a mínil, že se mu Denton postavil „jak se patří kurážně. Ale samotná kuráž nestačí — nestojí za babku — když neumíte držet ruce.“
„Chtěl jsem vám něco říci,“ pravil. „Dejte si ode mne ukázat, jak se máte prát; jen si to dejte ukázat. Vy to nevíte, nejste z nás; ale moh’ byste se stát pořádným práčem — náramně pořádným práčem. Jen ukázat. To ’sem chtěl říci.“
Denton váhal.
„Avšak —“ pravil, „nemohu vám ničeho dáti —“
„To je pán od hlavy až patě! Kdo se vás o to prosí!“
„Ale váš čas?“ „Jestli vás nikdo nenaučí se prát, zabijou vás — jen nedělejte drahoty.“
Denton uvažoval.
„Nevím,“ řekl.
Pohlédl na tvář vedle sebe a veškerá její vrozená hrubost se mu vzepřela. Cítil, že jeho přechodné přátelské city náhle chladnou. Zdálo se mu nevíře, že by měl býti zavázán takovému tvoru.
„Chlapci se pořád perou,“ pravil snědý muž. „Pořád… nu a ovšem — jestliže se některý dopálí a dá vám ‚smrtelnou‘.“
„Můj Bože!“ zvolal Denton. „Přál bych si, aby se tak stalo.“
„Ovšem, když smýšlíte takhle…“
„Nerozumíte mi.“
