A Denton podal.
Pohyblivý chodník pádil kolem výkladu formovatele tváří; jeho spodní průčelí bylo zakryto zrcadlem, jež bylo určeno, aby podněcovalo touhu po souměrnějších tazích. Denton zahlédl obraz svůj a svého nového přítele, úžasně zkroucený a rozšířený. Vlastní jeho tvář byla odulá, roztažená na jednu stranu a zkrvavená; úšklebek idiotské a neupřímné laskavosti zohavoval její šířku. Pramének vlasů zakrýval mu jedno oko. Snědý muž byl v šalebném zrcadle ohromnou zrůdností pysků a nozder. Byly spojeni potřásajícíma rukama. Náhle onen obraz zmizel — aby se mu vrátil na mysl při bezkrevném rozjímání při ranním procitnutí.
Když si potřásali pažemi, prohodil snědý muž mumlavě cosi v tom smyslu, že vždycky věděl, jak jednati s gentlemanem, když se s některým setkal. Potřásal mu rukou tak dlouho, až Denton pod účinkem zrcadla svou ruku odtáhl. Snědý muž se zamyslil, odplivl si důrazně na chodník a začal znovu svou písničku.
„Chtěl jsem něco říci, a to,“ pravil; upadl v rozpaky a kýval hlavou zemi.
Denton počal býti zvědav.
„Pokračujte,“ pravil, napínaje pozornost.
Snědý muž spustil. Chopil Dentona za rámě a přisedl k němu důvěrně.
„Odpusťte,“ pravil. „Ale pravda je, že byste se měl naučit prát. Naučit se prát. No a — měl byste se naučit, jak začít. Zabijou vás, když si toho nebudete hledět. Jak máte držet ruce — Tak!“
Sesiloval svá tvrzení láním a sledoval bystrým okem účinek každé kletby.
„Na příklad. Vy jste velký. Dlouhé ruce. Dosáhnete dále než všichni ostatní v tom mizerném sklepě. Gobblimey, dyť jsem myslel, že jsem narazil na hranáče. A zatím… Odpusťte. Nebyl bych udeřil, kdybych to byl věděl. To je jako zápas v pytli. To není v po-
