píše slovo ráš (chudý) buď רָשׁ anebo רָאשׁ, původně asi rá-aš. Álef se tedy blíží patrně hlásce a. A již za starých dob se kladlo א někdy za skutečné a. Do řečtiny přešlo álef jako hláska a (alfa).
Chtěl-li napsati Hebrej slovo áb (otec) napsal אב anebo zřetelněji אָב. Tak se stalo álef pouhým nositelem (jakoby věšákem) samohlásek. Stojí-li samo o sobě, nikdy se nečte. Slovo בָּרָא (stvořil) čteme bárá.
Slovo álef napíšeme אָלֶף.
Souhláska ajin ע (oko) zněla původně asi jako g. Jméno města Gaza עַזָּה se četlo původně asi jako gazzá (זּ = zz). Nyní čtem azzá. Také ajin עַיִן skleslo na pouhého nositele samohlásek. Stojí-li samo o sobě, nečte se nikdy.
Krátké a se tedy píše אַ, עַ: אַיִל ajil (skopec), עַד ad (věčnosť). Nemaťte si ajin (ע) a c (צ).
Dlouhé á je אָ a עָ: אָב áb (otec), עָנַן ánan (oblak).
Krátké e má znaky אֶ a עֶ: אֶבֶן eben (kámen), עֶרֶב ereb (večer).
Dlouhé é jest אֵ (אֵי) a עֵ (עֵי): אֵל él (Bůh), אֵין én (není), עֵד éd (svědek), עֵין én (jinak ajin, oko).
Krátké i se píše אִ a עִ: אִם im (když), עִבְרִי ib-rí (Hebrej, hebrejský). Dvojtečka pod בְ znamená,
