Pokud nebylo znaků pro samohlásky, psalo se na příklad slovo súsó (jeho kůň, kůň je sús) סוסו. Souhláska ו (v) znamenala tu jednou ú a podruhé ó. Později psali zřetelněji סוּסוֹ = súsó. Znak וֹ je dlouhé ó, znak וּ je dlouhé ú.
Hláska ó je vyšší než hláska ú. Proto je u וֹ = ó tečka výš než u hlásky וּ = ú.
Místo סוּסוֹ = súsó stačilo by psát kratčeji סוּסֹ. Tečka nahoře u s סֹ znamená také dlouhé ó.
Slabiku bó napíšeme: בּוֹ anebo בֹּ.
Slabiku bú napíšeme בּוּ.
Slovo súsím (koně) se psalo původně סוסים. Hláska jód (י) zastupovala samohlásku i. Později přidali k tomuto jód ještě krátké i a psali סוּסִים = súsím.
Dlouhou slabiku bí napíšeme בִּי. Původně je to bij.
Umíme psát slabiky bá (בָּ) a bol (בָּל). Ale jak napíšeme bo a bál?
Kdybychom napsali בּוֹ, četlo by se to bó (s dlouhým ó) a psané בָּל je bol.
Tu si béřem na pomoc slabiku bol (בָּל) a píšeme בֳּ = bo. Dvojtečka vpravo (ֳ) zastupuje jaksi nepřítomnou souhlásku l anebo jinou. Krátké o v otevřených slabikách se píše ֳ.
Dlouhou slabiku bál píšeme בָּֽל. Kolmá čárka (|) vlevo u ָ stojí tu jako plot mezi ָ (= á) a mezi následujícím l a hlásá: Čti znamení ָ jak se patří, totiž jako
