ského stolu, kde sedí kohout a hlídá boží krmě. Nuže, vezmi střelu a spusť a já také spustím: kdo výše dostřelí, je silnější a tomu náleží země i všecko, co je pod ní a nad ní.“ Kurent spustil a střela mu se za osm dní navrátila; potom také spustil člověk a střela letěla devět dní, a když desátého dne padla, byl na ní nabodnutý nebeský kohout, co hlídal boží krmě. „Jsi cařem,“ řekl lstivý Kurent, „klaním se tobě, jako se na poddaného sluší.“ Ale člověk byl dobrý, i pobratřil se s Kurentem a šel, aby svého cařství užil.
Kurenta pak mrzelo, že ho člověk zahanbil, a nemoha jemu odolati silou, umínil sobě užiti chytrosti. „Velmi silný jsi, člověče!“ řekl sobě sám, „ale tuším, že jsi také tak hloupý; půjdu a přinesu ti něco darem, co jsem si sám vymyslil.“ Po té stlačil vinný kmen a vyprýštilo se z něho čisté červené víno. „Tu máš ten dar! ale kde jsi?“ I našel člověka na zemi na druhé straně za mořem, an sobě pochutnává na sladké kaši. „Co, pane, děláš?“ otázal se ho Kurent. „Jak vidíš: udělal jsem si kaši z běloučké pšenice a z ovoce červeného, a tu ji jím a piju vodu.“ — „Ubohý pane! panuješ světem a piješ vodu; dej sem číši, uctím tě jiným, lepším nápojem, který jsem ti já, tvůj ponížený sluha, připravil.“ Člověk se dal ošiditi, vzal číši s červeným vínem a vypil. „Děkuji ti, pobratřenče! tys dobrý, ale po to tvém nápoji mnoho není!“ Kurent se zamračil a odešel, přemýšleje neustále, jak by člověka mohl ošiditi. I stlačil opět vinný kmen a opět vyprýštilo se z něho červené víno; ale Kurent přimísil nyní do něho čemeřici, bylinu, která roste, když měsíc svítí, aby víly a věštice měly co jíst. I vyhledal podruhé člověka a nalezl jej na dně zemském, kde ryzí zlato širokou řekou teče. „Co,
