vozech k trhům do Lince, odkud si pak prostřednictvím tamních kupců zjednával i přímé obchodní spojení s Augšpurkem a Norimberkem.[1]
To všechno změnilo se ihned, když ve století příštím bratří šli do vyhnanství. Na místo jemných suken krásných barev vyráběla se pak jenom prostá sukna pro výroční trhy do nejbližšího okolí a vývoz přes Linec do Říše úplné přestal.
Vedle soukeníků a dříve již jmenovaných řemesel byli tu sorganisováni v posledních desítiletích XVL věku ještě cechové: postřihačský, punčochářský, klobučnický, bednářský, tesařský, zednický, pekařský, mydlářský, hrnčířský, kovářský a mečířský a mimo to pracovali tu i jednotliví jehláři, zlatníci, konváři a pasíři.
Veškeří tito cechové byli od pana Smila opatřeni artikulemi pro svou správu a mnohými cennými výsadami, měšťané z nejpřednějších rodův zaměstnávali se téměř výhradně řemesly a obchodem při velkých místních trzích, měšťané ve vnitřním městě kromě toho i výnosným várečnictvím, orbou pak jenom jako zaměstnáním zcela vedlejším, takže město mělo ráz rozhodně průmyslový a všeobecný blahobyt rozšířil se tu v míře netušené. Když na příklad roku 1577 shořela věž při kostele sv. Martina, zbudovali ji měšťané o mnoho pěkněji a důkladněji již v roce příštím, když dále postiženo město v den 19. července 1599 požárem, který zničil 113 domů a 14 stodol, byly budovy shořelé v jediném roce zase znovu zřízeny, jak to pozemkové knihy dokazují.
Že i za pana Smila hradby a brány v dobrém stavu se udržovaly, dovídáme se ze zapsaného u Bratři případu: „Jakub Žáků v Třebíči dopustil se cizoložstva. Třebický pán potrestal ho seděním ve věži; mimo to musel vinník v kostele pokoru činiti, 150 kop pokuty dáti, z nichž město na stavění brány dostalo 100 kop, a nesměl nikdy uvnitř města, nýbrž jen na předměstí bydleti“[2]
Na sklonku věku XVL poskytuje tudíž město obraz mocného rozvoje, jak po stránce hospodářské a sociální, tak i s hlediska mravního a kulturního.