a puňktíky; a když jeden jinák než druhý napsal aneb vyslovil, jednák se sobě vysmívali, jednák vadili. Zatím rozvěšovali po stěnách slova a hádali se o ně, co které kterému přijde[1] etc., a tu je skládali, rozkládali, přestavovali rozličně. Načež já nadívaje se a nic mimo to nevida, řekl sem: Toť jsou dětinské věci; poďme jinam.
3. Mezi rhetoriky. Vešli sme tedy do jiné síně, kdež aj, mnoho jich stálo s penzlíky, smlouvajících se, jak by slova buď napsaná a neb z úst do povětří puštěná na zeleno, červeno, černo, bílo, a jak by kdo chtěl, barvena býti mohla.[2] — I ptal sem se, nač by to bylo? — Odpovědíno mi: Aby se poslouchajícímu tak i jinák mozek zabarviti mohl. — A já zase: K líčení-li pak pravdy či lži těch líčidel se užívá? — On: Co přijde, řekl. — Tak mnoho tedy tu falše a marnosti, jak pravdy a užitků, dím já a jdu odtud.
4. Mezi poety. Takž vstoupíme jinam; a aj, tu houf křepkých jakýchsi jonáčků, na vážkách odvažujících a na pídi odměřujících syllaby a plésajících okolo toho a skáčících. I divím se, co to jest; a tlumočník mi dí: Ze všech umění, která z liter povstávají, není řemeslnějšího a veselejšího nad toto. — A co pak jest? dím já. — Odpověděl: Co se prostým slov ulíčením zpraviti nemůž, to se tímto jich sfaldováním[3] zpraví. Vida pak já, že ti, kteří se tomu faldování učí, do jakýchsi knih nahlédají, nahlédnu i já a vidím tam: de Culice, de Passere, de Lesbia, de Priapo, de Arte amandi, Metamorphoses, Encomia, Satirae,[4] summou frašky, básně, freje a všelikou bůjnost. Což mi všecku tu věc jaksi zošklivilo.[5] Zvláště
- ↑ Jak slova ta k tobě patří. Ke grammatice počítal se i výklad spisovatelů.
- ↑ T. j. aby v mysli posluchačů působila různým dojmem, asi jako různé barvy.
- ↑ upravením ve zvláštní oddíly jako záhyby.
- ↑ Kom. za vzory pro latinské básníky té doby staví jen básně nepříliš významné, ačkoli žáci měli také vzory lepší. Báseň „De culice“ (O komárovi) přičítána byla Vergiliovi. „De passere“ (O vrabci), báseň Catullova. „De Lesbia", básně na milenku Catullovu. Básní „De Priapo“, o bohu úrodnosti, zachována od různých spisovatelů římských řada (též u Horatia v Satirách I, 8); nejsou obsahu právě mravného. Báseň „De arte amandi“ (Návod k milování) o třech knihách složil P. Ovidius Naso; obsahu pro žáky vhodného ovšem nebyla; rovněž Ovidiova jest rozsáhlá báseň (15 zpěvů) „Metamorphoses“, vykládající rozličné proměny ve světě, a to od počátku tvorstva po změnu Iulia Caesara ve vlasatici. „Encomia“, oslavné básně, jsou od rozličných básníků starověkých. „Satirae", jimiž tepaly se vady a pošetilosti lidské, jsou hlavně od Horatia a Iuvenala.
- ↑ Proti poesii staroklassické ve školách později Kom. příkře vystoupil v XXV. kapitole „Didaktiky".
