Chtěl býti dříve, než výprava, na pobřeží argentinském. Z toho povstalo pravé závodění mezi Glenarvanem a mladým kapitánem které bylo všem na prospěch.
A vskutku dne 14. října, v určenou hodinu, každý byl přichystán. Ve chvíli odchodu shromáždili se cestující ve dvoraně. Dunkan byl připraven k odplutí, a křídla jeho šroubu již rozčeřovala průhledné vody Talcalhuanské. Glenarvan, Paganel, Mac Nabbs, Robert Grant, Tom Austin, Wilson a Mulrady, ozbrojení jsouce karabinami a revolvery soustavy Coltovy, chystali se opustiti loď. Průvodčí s mezky očekávali je již na konci hráze.
„Již jest čas!“ pravil konečně lord Edvard.
„Buďte tedy s Bohem, příteli!“ odvětila lady Helena, přemáhajíc své pohnutí.
Lord Glenarvan přitiskl ji k svému srdci, co Robert se vrhl Mary Grantově v náručí.
„A nyní, drazí soudruzi,“ pravil Jacques Paganel, „poslední stisknutí ruky, které si poneseme až na pobřeží Atlantické.“
To bylo žádáno mnoho. Ale přece se mu dostalo mnohého téměř tak silného stisknutí, že by bylo bývalo schopno uskutečniti přání ctihodného učence. Všichni vstoupili zase na palubu, a oněch sedm účastníků pozemní výpravy opustilo Dunkana. Přistali brzo u nábřeží a Dunkan se přiblížil, pokud možná, k břehu.
Lady Helena s výše dunetty zvolala naposled:
„Přátelé, Bůh vám pomáhej!“
„A on nám pomůže, madame,“ odvětil Jacques Paganel, „neboť buďte jista, že my sami sobě pomůžeme!“
„Ku předu!“ zvolal John Mangles na svého strojníka.
„Pochod!“ velel lord Glenarvan.
A v tutéž chvíli, co cestovatelé, uchopivše uzdy svých mezků, ubírali, se podél břehu, Dunkan působením svého šroubu plnou parou zamířil k oceánu.
XI
Pochod Čilskem.
Průvod domorodců, který Glenarvan najal, sestával ze tří mužů a dítěte. Mezkařem byl Angličan, jenž v této zemi již dvacet let žil. Pronajímal mezky cestujícím a provázel je po různých cestách přes Kordillery. Potom je svěřil některému „baqueano“, průvodci
