„To není ničím dokázáno,“ namítl živě Paganel, „a nepochopuji, proč by trosečníci, když byli od Indiánů zavlečení, do vnitra pevniny, nebyli chtěli pomocí této láhve dáti zprávu o místě svého zajetí.“
„To jest zcela prosté, milý Paganele, poněvadž má-li láhev vhozena býti do moře, jest především třeba, aby tu moře bylo.“
„Anebo není-li ho tam,“ opáčil Paganel, „tedy aby tam byly aspoň řeky, které se do moře vlévají.“
Neočekávaná odpověď tato překvapila všecky; zamlčeli se, ježto nebylo lze jí odporovati. Oči všech zazářily a Paganel soudil z toho, že všichni jsou novou nadějí naplnění. Lady Helena ujala se první slova:
„Jaká to myšlenka!““ zvolala.
„Ale je dobrá,“ doložil prostoduše učenec.
„Tedy myslíte?“… pravil Glenarvan.
„Myslím, že bychom měli vyhledati třicátý sedmý stupeň šířky tam, kde protíná pobřeží americké, a aniž bychom se od něho odchýlili dále než o půl stupně, že bychom měli sledovati jej až tam, kde se dotýká moře Atlantického. Snad najdeme na jeho čáře trosečníky z Britannie.“
„To je slabá naděje!“ ozval se major.
„Byť i byla sebe slabší,“ opáčil Paganel, „nesmíme ji ponechati nepovšimnutou. Mám-li pravdu, náhodou, že ona láhev dostala se do moře nesena proudem řeky z vnitra pevniny, doufám, že se dostaneme na stopu zajatců. Podívejte se, přátelé, na mapu této země, a přesvědčím vás o tom nade všecku pochybnost!“
Za těchto slov Paganel rozložil na stole mapu Čilska a provincií argentinských.
„Pohleďte,“ pokračoval, „a sledujte mne na této procházce napříč pevninou americkou. Protněme úzký pruh čilský. Překročme Kordillery Andské. Sestupme do pamp. O potoky, řeky a veletoky není tam zajisté nouze. Tu vidíte rio Negro, zde rio Colorado, tady jejich přítoky a hle, všecky jsou přeťaty třicátým sedmým stupněm šířky a všecky mohly sloužiti k dopravě oněch listin. Tam snad uprostřed nějakého kmene, v rukou usedlých Indiánů, na břehu těchto málo známých řek, ve klíně těchto hor ti, které mám právo nazývati našimi přáteli, očekávají pomoc od Prozřetelnosti! Smíme-li je klamati v jich naději? Není-li to míněním vás všech, že jest nám ubírati se těmito krajinami přísně dle čáry, kterou právě můj prst naznačuje na mapě, a kdybych proti všemu nadání přece se klamal, není-li naší povinností ubírati se až na konec třicátého sedmého
