„Pravda, madame,“ odpověděl Paganel, „zní takto: Patagonci mají krátké nohy a silně vyvinutý trup. Můžeme tedy mínění své žertovně tak formulovati, že tito lidé mají, když sedí, šest stop, a když stojí, pouze pět stop.“
„Výborně, milý vědátore,“ odvětil Glenarvan. „Rozhodl jste to velmi dobře!“
„Ale, kdyby jich nebylo, shodli bychom se ještě úplněji,“ namítl Paganel. „Abych však skončil, přátelé, dokládám tuto poznámku: úžina Magellanova jest nádherná i bez Patagonců!“
V tu chvíli Dunkan plul kolem poloostrova Brunšviku mezi břehy, poskytujícími rozhledy čarovné. Sedmdesáte mil za mysem Gregoryovým nechal po pravém boku trestaneckou osadu Punta Arena. Vlajka čilská a zvonice kostela míhaly se mezi stromy. Potom úžina vinula se mezi spoustami žulových skal; hory skrývaly svá úpatí v lůně ohromných lesů a ztrácely v oblacích své vrcholy věčným sněhem pokryté; na jihozápad hora Tarn se zvedala šest tisíc pět set stop do výše. Noc snesla se po dlouhém soumraku; světlo ztrácelo se znenáhla v odstínech jemných; na nebi se vynořovaly zářící hvězdy a Jižní kříž označoval plavcům cestu k jižní točně. Uprostřed této osvětlené temnoty, při svitu hvězd, které nahražují majáky břehů v končinách vzdálených, jachta pokračovala statně v plavbě své, aniž zapustila kotvy své v některé z těch přístupných zátok, jichž má toto pobřeží hojnost; často konce ráhen dotýkaly se větví jižních buků, které visely nad vlnami; někdy také pohyb šroubu při ústí velkých řek vyplašil ze spánku husy, kachny, sluky, čírky, celou pernatou zvířenu bahnitých těchto krajin. Potom se objevily zříceniny a některé rozvaliny, které za noci poskytovaly pohled velkolepý; byly to smutné zbytky opuštěné osady, jejíž jméno věčně bude protestovati proti úrodnosti těchto krajin a proti bohatství těchto lesů na zvěř. Dunkan plul právě kolem Port-Faminu.
Na tomto místě se r. 1581. Španěl Sarmiento se čtyřmi sty vystěhovalců usadili. Založil tu město Saint-Philippe; osadníci byli vyhubeni strašlivě tuhými mrazy a nedostatek dokončil dílo na těch, kterých zima ušetřila. R. 1587 našel korsár Cavendish posledního z těch čtyř set nešťastníků, který umíral hladem na zříceninách města šest století starého po šestiletém trvání osady. Dunkan plul dále podél těchto pustých břehů; při východu slunce razil si cestu úzkými průlivy mezi bukovými, jasanovými a březovými lesy, z jichž hloubi vynořovaly se kupole, pahorky pokryté zelenými cesminami a ostré vrcholky, mezi nimiž se vypínal do značné výše obelisk Bucklandův. Odtud plul kolem ústí zátoky Saint-Nicolas, druhdy francouzskou
