Stránka:VERNE, Jules - Děti kapitána Granta (Beneš).pdf/46

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

„Snad nechcete viděti? Ale budiž tomu jakkoliv, ač jsme ještě čtyřicet mil vzdáleni, rozumíte mi, Pik Teneriffský jest již viděti.“

Nechť již Paganel chtěl jej viděti čili nic, po několika hodinách musil přece uznati pravdu, nechtěl-li býti považován za slepého.

„Zpozoroval jste jej konečně?“ pravil k němu John Mangles.

„Ano, ano, dokonale,“ odvětil Paganel, „a tedy tohle jest to,“ doložil hlasem pohrdavým, „co nazýváme Pikem Teneriffským?“

„Zajisté“

„Jak se zdá, má výšku dosti prostřední.“

„Přece však se zvedá jedenáct tisíc stop nad hladinou mořskou.“

„Mont-Blanku se nemůže rovnati.“

„To jest možná; ale kdybyste měl na něj vylézti, našel byste snad, že jest přece jen dosti vysoký.“

„Proč bych na něj lezl, proč, milý kapitáne, k čemu by to bylo, prosím vás, po Humboldtovi a Bonplanovi? Humboldt byl vám geniální člověk! Vystoupil na tuto horu, podal o ní popis, který jest i za našich dob dokonalý, a rozeznal na ní pět pásem: pásmo vína, pásmo vavřínů, pásmo smrků, pásmo alpského vřesu a konečně pásmo neplodnosti. Na samotný vrcholek vystoupil, takže neměl, kam by nohu postavil a kam by si sedl. S vrcholu hory zrak jeho ovládal prostor, rovnající se čtvrtině Španělska. Na to prozkoumal sopku v její nitru a spustil se na dno vyhaslého sopouchu. Řekněte mi, co bych tam ještě dělal po tomto slavném muži?“

„Opravdu,“ odvětil John Mangles, „nezbylo zde pro vás ani nic, ba ani k paběrkování. To jest mrzuté, budete se asi velice nudit, očekávaje loď v přístavu Teneriffském. Že tam najdete mnoho pro rozptýlení mysli, nesmíte doufat.“

„Vyjma moji vlastní rozptýlenost,“ usmál se Paganel. „Ale, milý Manglese, nebyly by ostrovy Kap-Verdské vhodnější pro zastávku?“

„Máte pravdu. Nic není snadnějšího než přistati u Villa-Praia.“

„Nemluvím ani o výhodě, která také má něco do sebe,“ pokračočoval Paganel, „že ostrovy Kap-Verdské jsou jen málo vzdáleny od Senegalu, kdež bych mohl najít krajany. Vím sice, že se o této skupině vypravuje, že je toliko prostředně zajímava, divoka a nezdráva; ale v očích zeměpisce jest vše zajímavé, Viděti jest vědou. Jsou lidé, kteří neumějí se kolem sebe dívati, a ti cestují zrovna s takovým porozuměním jako korýši. Věřte mi, že nejsem z jich cechu.“

„Jak vám libo, pane Paganele,“ odvětil John Mangles; „jsem přesvědčen o tom, že věda zeměpisná získá velmi vaším pobytem na