Ale v tu chvíli zrak jeho utkvěl na kole kormidla, na němž bylo viděti tato dvě slova:
„Dunkan! Dunkan!“ zvolal hlasem skutečně zoulalým.
Na to seskočil se schodů dunetty a vrhl se do své kabiny.
Sotvaže nešťastný učenec zmizel, nikdo na palubě, vyjma majora, nemohl zdržeti se smíchu, i lodníci se smáli. Vstoupiti do jiného vlaku, jeti do Edinburku místo do Dumbartonu, to by ještě ušlo! Ale splésti si loď a plaviti se do Čilska místo do Indie, k tomu bylo zajisté třeba veliké roztržitosti.
„Ostatně nedivím se tomu u Jacguesa Paganela,“ pravil Glenarvan; „on jest proslulý pro podobné nehody. Jednou uveřejnil znamenitou mapu Ameriky, do níž z roztržitosti vložil Japonsko. To však nebylo nikterak na závadu, aby byl znamenitým učencem a jedním z nejlepších zeměpisců Francie.“
„Ale co si s tím ubohým pánem počneme?“ pravila lady Helena. „Nemůžeme ho přece zavézti do Patagonie.“
„Proč ne?“ odvětil vážně Mac Nabbs; „nejsme zodpovědni za jeho rozptýlenost mysli. Což kdyby byl vstoupil do vlaku, myslíte, že by k vůli němu zastavil?“
„Ovšem ne, ale on by mohl sestoupiti na nejbližší stanici,“ namítla Helena.
„Nuže,“ pravil Glenarvan, „to můžeme také udělati, bude-li si toho přáti, na první naší zastávce.“
V tu chvíli vstupoval Paganel smutně a zahanbeně opět na dunettu, když se byl přesvědčil, že také jeho zavazadla jsou na palubě. Opakoval ustavičně zlověstná slova: „Dunkan, Dunkan!“ Nenalézal pro tu chvíli jiných ve své mysli. Chodil sem a tam, prohlížel si stěžně lodi a zkoumal němý obzor širého moře. Posléze přistoupil k lordu Glenarvanovi:
„A kam pluje tento Dunkan?…“ tázal se.
„Do Ameriky, pane Paganele.“
„A to zejména?…“
„Do Concepcionu.““
„Do Čilska! Do Čilska!“ zvolal žalostně zeměpisec. „A co bude s mým posláním do Indie! A co si pomyslí pan de Quatrefages, předseda
