„Stewarde!“ vzkřikl s přízvukem, který prozrazoval cizince,
Čekal, ale nikdo se neobjevil.
„Stewarde!“ opakoval hlasem silnějším.
Právě šel kolem Mr. Olbinett, vraceje se do kuchyně, jež byla na přídě lodi. Nemálo užasl zpozorovav, že ho volá tento dlouhán, kterého neznal.
„Odkud sem přichází tato osoba?“ pomyslil si. „Je to snad přítel lorda Glenarvana? To není možná.“
Nicméně vstoupil na dunettu a přiblížil se k cizinci.
„Jste vy stewardem této lodi?““ tázal se ho tento.
„Ano, pane,“ odvětil Olbinett, „ale nemám čest…“
„Jsem cestující z kabiny číslo šest.“
„Číslo šest?““ opakoval steward.
„To se rozumí. A jak vy se jmenujete?…“
„Olbinett.““
„Nuže, milý Olbinette,“ odvětil cizinec z kabiny číslo šest, „je třeba pomýšleti na snídaní, a to rychle. Nejedl jsem již třicet šest hodin, či lépe řečeno spal jsem třicet šest hodin, což lze zajisté prominouti člověku, který jel bez zastávky z Paříže do Glasgowa. V kolik hodin budeme snídat?“
„V devět,“ odvětil mechanicky Olbinett.
Cizinec chtěl podívati se na své hodinky, ale to vyžadovalo dlouhou dobu, ježto je nalezl teprve v deváté kapse.
„Dobrá,“ pravil, „není ještě úplně osm. Nuže tedy, Olbinette, suchar a sklenici sherry, abych se dočkal; jinak vám padnu mdlobou.“
Olbinett slyšel, ale nechápal; ostatně neznámý mluvil pořád dále a skákal s jednoho předmětu na druhý sneobyčejnou rychlostí.
„Nuže,“ pravil, „kde je kapitán? Což pak kapitán ještě nevstal? A což vrchní kormidelník? Co dělá vrchní kormidelník? Spí také ještě? Na štěstí počasí jest krásné, vítr jest přízniv, loď pluje zcela sama.“
V tom však John Mangles jako na zavolání objevil se na schodech k dunettě vedoucích.
„Zde je kapitán“ pravil Olbinett.
„Ah, to mne těší,““ zvolal neznámý, „to mne těší, kapitáne Burtone, že vás poznávám.“
Byl-li kdy nějaký člověk překvapen, byl to zajisté kapitán John Mangles, nejen proto, že byl osloven jako, kapitán Burton, ale i proto že spatřil cizince na své palubě.
Cizinec zatím pokračoval:
