Stránka:Svetozor r25 c22 text.pdf/5

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


„Snad nemyslíš, že opravdovou hraběnku V*-zeptal se téméř zlobivě. „Madlenu, Mazancovu vnučku. Ale počkej nevytrhuj, dopovím ti veselý konec své historie docela stručně. Tedy druhého dne, za nejčasnějšího jitra z polospánku vytrhla mne zase Bérangerova píseň. Skutečně, tentokrát jsem se nemýlil, týž hlas za samými dveřmi mi zpívá. Otvírám polehoučku dvéře, Madla tu mete na chodbě a zpívá z plna hrdla, týmž okamžikem však pozbyl hlas její té neobyčejné lahody, jakou domníval jsem se slyšeti ještě při zavřených dveřích, zpívala jako jiná děvčata té končiny pronikavým hlavovým hlasem. Ostatně hned, jakmile jsem otevřel, zpěv umlkl. Ocitl jsem se oproti dokořán otevřeným ústiim děvčete, již bez otálení bacilo koštětem o zemi a mrštné ocitlo se za protějšími dveřmi. Zapomněl jsem totiž ve chvatu, že oděn jsem takměř jen rouchem, kteréž jest „bližší než kabát. ** Tehdáž byl jsem opravdovému šílenství snad nejblíže. Dosud jsem pokládal své vidiny za pouhý výplod blouznění, odtud počínal jsem v jejich skutečnou, reální bytnost veřiti. Je-li možno, aby nejprostší děvče uprostřed hlubokého šumavského lesa, vnučka železničního hlídače, kteráž sotva dvakráte do roka přicházela na kraj hvozdu, zpívala francouzsky (ještě se nesměj!), jest mnohem spíše pravděpodobno, že Člověk potká na Malé Straně starobylý povoz, ve kterém sedí šlechtična ve starožitném úboru některé své prabáby, dáma vracející se z nějaké kostymní zábavy šlechtické. Tak jsem rozumoval. Vemlouval jsem se stále více do přesvědčení, nejen že ona dáma, již jsem o dostizích spatřil, jest totožná s damou z oné noci, kteráž skončila ulomením kliky na vratech povědomého portálu, nýbrž že i mezi ní a M ad loti. Mazaneovou vnučkou, jest jakási tajemná souvislost Toho důkazem přece byla Bérangerova píseň ! K vyzpytování této souvislosti nejbezpi■« -nější stopou zdála se mi býti rozhorlenosť starého Mazance, kterou vzbudila u něho narážka na zdanovského hraběte. Když jsem uvážil posměšný vzkaz pozdravu kontesce, mínil jsem, že držím niť k rozluštění svého tajemství a celé záhady pevně v ruce. Ale zpytovati u starého hlídače nebylo možno pro jeho nesdílnosť, a pak jsem se přesvědčil, že každá narážka na „zdanovského hraběteu nanejvýše jej rozčilila. 1'okoušeti se o to u Madlenv samé nebvlo možno pro její plachost Mluvte o takových věcech se sedmnáctiletým tatrmánkem, který uklouzne při prvních slovech jako břehule v jasném horském potoku! A pak nebylo k tomu ani valně času. Hned v prvních dnech svého pobytu v Rozvodí poznal jsem, že na příslušných místech smýšlí se o mém určení v této nejzápadnější exposici české západní dráhy zcela jinak než mohl jsem očeká-vati dle dopisu a slov svého strýce, inspektora. Nakládalo se se mnou jako s každým jiným aspirantem. Byly mi poslány učebné knihy, odnášející se k telegrafii a spletité nauce o dopravě, tarifnictví, návody o kartování atd. zároveň s velmi rozhodným přípisem, kdy že se ode mne očekává, že se podrobím zkoušce. Ba přípravná doba moje byla obtížnější než u jiných proto, že musil jsem dojížděti každého dne stoje na reservním stroji, vracejícím se z Rozvodí, na d — irknu stanici, kdež zasvěcován jsem byl v praktické taje Morseova přístroje. Na noc jezdíval jsem domů. Oinnosť ta zdraví mému tělesnému i duševnímu jen prospívala, nemel jsem konečné ani času, abych se oWral myšlénkami, kteréž na mne zprvu tak zhoubné působily. Než jsem se nadál, byl jsem úplné smířen se svým povoláním, a když jsem uvážil, že ocitl jsem se poslední dobou studií u posledních desítek svého otcovského skromného dědictví, zdálo se mi známé okřídlené kolečko na výložkách uniformv cílem v poměrech mých dosti žádoucím. A i když nezůstanu tomuto povoláni věren, uvažoval jsem, vykonaná zkouška nemůže mi překážeti. abych se vrátil ku svým studiím.