hon z daleka, mají / vašich hrábí větší strach, než z mojí dvojky!" „A v noci teprv,“ dokládal adjunkt, „to na oka takový ‚matéj‘ nevidí, a že jich má Mazanec nastrkáno v plote po celém bankete, to víme…“ „Kordv měli. kord v měli," bránil se Ma-zanec, „že se hříchu nebojejí, pane adjunkt, než bych jim na ten do by teček sáh', dyk vím, že mají každý kousek dobře spočtený a v notýsku zapsaný. Beztoho jsem tudle v zdanovské hospodě slyšel, že v rozvodském hájemství má každý zajíc jméno.“ „Poslouchejte, Mazance," pravil pan fořt a vzal osloveného za dlouhou bradu, „kamarádi buďme, pravdu si mluvme, řekněte na mou duši, že vy sníte do roka víc zajíců, než zdáno vský hrabě!“ Jakmile lesník řekl slova „zdanovský hrabě“, Mazanec sebou prudce škubl, zvučně si odplivl, obrátil se beze slova a provázen chechtotem obou myslivců bral takový pochop, že jsem inu sotva stačil. „Pozdravujte od nás kontesku!“ křičeli přes trať za námi. Mazanec zastavil se před prahem, z houštiny obočí, ozářené svítilnou, zableskly mu divé oči: „Mordie, aby do vás, vy zelení psi …“ mumlal v smrtelném záští. Rozkaceně otevřel moje dvéře, vytrhl ze svítilny prudce čadivou lampičku, postavil ji na stůl a beze slova odešel. Já zůstal vyjeven sedět nad tím, co jsem právě slyšel, jak se žert obrátil ve hněv. Hluboce zamvšlen dívám se na kolmý, drobné te-telivý sloupek dýmu, jak méni se ze žlutého plamene krvavě červený proužek, jak se rozplývá v šedý a posléze mizí v černu. Vypadalo to jako lano do půl z dola osvětlené, a jakmile jsem podobnosť tuto shledal, vyskočil jsem a lampičku rázem zhasil, (zkvmi okny linulo se bílé světlo měsíce. Ulehl jsem a za šumotu lesa nebo krve požitým nápojem rozbouřené jsem usínal. Z polospánku jsem se vybouřil. Zdálo se mi, iako kdyby někdo v mém pokoji hlasitě řekl: „Kontesa!“ Ale bylo všude ticho, i les umlkl. Pak jsem usnul. A druhého dne …" Přítel můj Hvězda větu nedokončiv umlkl ve svém vypravování. Byli jsme již dávno sami, venku se šeřilo a vrabci v zahradách ječeli své ohlušující ranní vády. Hvězda vstal a stočil knot petrolejové lampy nad námi zkomírající, která uhasla teprve druhým fouknutím. „…jsi se bezpochyby probudil,“ prohodil jsem já, doplniv jeho větu způsobeni, jak doznávám, až pošetilým, ale nemaje na tom dosti, doložil jsem: „Jinak bychom tu neseděli.“ Ale Hvězda přeslechl mou nejapnosť úplně. Pochytiv poloplnou sklenici podál stojící nahnul ji k řádnému doušku. S ošklivostí vyprskl na zem dávno zvětralý nápoj a vzepřev se rukama o kraj stolu, poseděl tak drahné a zakoukal se do mne jako pln údivu nad tím, čím mne teprve překvapí. Pozvolna zdvihl ukazováček pravice ku své tváři a neustále mne měře užaslýma očima, probodl na ráz prstem vzduch ve směru ke mně a náhle vyhrklo z něho: „A já jsem si ji, kontesu, vzal!“ „Co že to pravíš, jakou že kontesu V~ „Inu ji, vnučku zdanovského hraběte!“ Blázní, Hvězda, myslím si. Ten, jak se na mne posměšně rozespalýma očima díval, hlavu podpíraje, roztažen do půl štola, až o samé záloktí, náhle vzpřímil se lokty o stůl a zavrtávaje dlaně horlivé pod obočí, zíval a smál se najednou, až cenil široké bílé zubv. Rozmačkávaje každé slovo jazykem a prohýbaje hřbetem pokračoval: „I—nu, je — to všech—no náramná hlou-posť,“ a dokončil své zívnutí jadrným zaskříp-nutím zubů.
