členem Literární a historické společnosti polské v Paříži, dopisujícím členem instituce Museo Copernicano v Římě, řádným členem společnosti Mickiewiczovy ve Lvově, čestným členem Ogniska Polského v Praze a j.
Jelínek jest povahy ryzé, přístupné, sympatické a nade vše skromné. Jeho ochota a obětavá účinlivosť zejména ve věcech literárních jest obecně známa, sebezapíravá horlivost, s jakou se propůjčuje slovanským hostům, kdykoliv zavítají do Prahy, nemá u nás sobě rovné.
Ze životopisných dat nemáme mnoho o Jelínkovi pověděti. Narodil se v Praze 6. června r 1855, vzdělával se vesměs na školách zdejších a jest toho času adjunktem při statistické komisi král. hlav. města Prahy. F. V. V.
DIVADLO A HUDBA.
Pí. Helena Modrzejewska. Bylo-li již první vystoupeni proslulého polského hosta v Marii Stuartovně korunováno výsledkem skvělým, byl úspěch jeho v titulních úlohách Adrienny Lecouvreurovy a Dámy s kameliemi ještě pronikavější. Ovšem obé tyto role připouštějí daleko širší a hlubsii rozvinuti citového fondu než pathetická hrdinka Schillerovv tragedie. V nich unášejícím živlem jest láska veliká až k obětavosti, vášnivá až k záhubě. Z hravého švitoření dívčího prošlehává její plamen, pod vlnami lehké konversace tají se její hloubka. Účinek hereckého vyjádření jejího jest pak tím pravdivější, pronikavější a zároveň umělečtější, čím delikátněji zajiskři její žár z hladkých lrásí přirozeného hovoru, čím nenápadněji a tišeji rozevírá se její hlubina pod povrchem prostoty jednání a společenské konvence. Bez bouření a řádění, prostředky na pohled tak jednoduchými, často jediným akcentem, jediným pohybem tak přirozeným, ale tak pravdivým, bez stínu pathosu, beze stopy theatrální pusy, a přece vždy silně a mohutně, způsobem do hlubin otřásajícím rozvinula paní Modrzejewska v obou úlohách celý duševní proces obou těch ženských srdcí, čisté Adrienny i očisťující se Margucritw celou tu stupnici tónů pravé, silné, veliké jejich lásky, od zvonivého sladkého švitoření v okamžicích čistého štěstí až po trhané, z hlubin se prolamující zvuky v nej-většnn zaplanutí citů k vášni vzrostlých a sežihojících všechny síly sebeopanování, od tichého vzdechnutí pro jediné slovo, jež jako mráček vyvstalo na blankytu štěstí až po poslední křečovité vzdechy ve chvílích umírání právě v okamžiku, kdy kyne budoucnost jasná a celá sluncem zalitá. Ve volbě těchto prostředků ukazuje se základ umění polské tragédky, v neselhávající jistotě a vybroušenosti, s jakou jsou ovládány, jeho vrchol — mistrovství. Vypisovati, ve kterých scénách obou úloh zvláště vynikla, nemožno. Nebylo scény slaběji a silněji sehrané. Celý výkon byl vždy jednolitý, všechny částky pojily se ve vzácné harmonii k celku silnému a krásnému. Vzíti jeden kámen z té nádherné, ušlechtilé stavby obou těch výkonů, bylo by porušením souladu. Ovšem padá tu na váhu, že každá z těch úloh vešla umělkyni již v krev, že hrála je nesčíslnékráíe, pronikla do každého jejich záhybu, měla čas propracovali každý detail, že tudíž velikost a dokonalost výkonů vyrostla z podmínek neobyčejně příznivých, jichž zřídka bývá přáno umělcům.
V obou hrách vedle proslulého hosta z domácího personálu nejvíce vynikl p. Seifert v úlohách hraběte saského a jako Armand Duval, zvláště při reprise, kdy zejména scény s Margueritou v II. a III. jednání byly sehrány neobyčejné delikátně. A' Adrien ně rovněž pan Šmaha v úloze Michonneta podal výkon cenný a zdařilý. Také ostatní spoluúčinkující dle sil přičinili se o čestný úspěch, a zdar většiny výkonů padá tím více na váhu, že obé hry studovaly se na rychlo, při počtu zkoušek jedva dostačujícím. M. A. Š.
Hudba. (Suity od Moszkowského a Káana; Les od (i lazunova; Hamlet, ouvertura od Ca i-kovského; Seborův Indický tanec; Koncert populární.)
Psáti dnes symfonii jest skoro tak odvážné, jako hrát i v Monte Carlo o své jmění. Zde můžeš prohřátí peníze — tam svou uměleckou reputaci. Proto vyhýbají se skladatelé symfonii jako lodník nebezpečnému úskalí a sahají raději k formě snazší — k suitě.
V krátké době tří neděl zapsali se dva skladatelé do koncertního památníku: Moszkotcski a Kúan „con suite.u Oba skcro stejného stáří, oba výteční pianisté, oba napsali suitu o šesti dílech, první z nich jako opus 47, druhý jako opus 32. Oba začínají také praeludiem, oba zařadili ve své suity po jednom intermezzu a po jednom pochodu — tím asi jsou společné body jejich prací vyčerpány. Moszkowski si hraje na učenějšího. Skoro se zdá, jakoby chtd jmenovanou suitou podávat i doklad k hudebnímu dějepisu. Začíná á la liach a končí á la AVagner— neštitil se však také ostatních velikánů. Nemá mnoho vlastni invence, ale dělá dluhy jen u bohatých a vypůjčuje si s elegancí gentlemana
Nabytých takto prostředkú užívá vhodně, neplýtvá jimi: „všechno v míře pravé,“ jak zpívá Kecal v Prodané nevěstě. Tuto míru pravou přehlédl poněkud Káan.
