následoval Noircla, zavadil o stolek, kde spatřil svou poslední kytici, pyšnící se ve váze z modrého skla. Pohled ten ještě zvýšil tlumené rozhořčení jeho; stoupal hryže se ve rty po schodech do prvního patra a vyprovodil Ro-gera do jeho pokoje; pak když Katynka odešla, postavil se před svého přítele s rukama skřípenýma, s rtoma sevřenýma a se zrakem zuřivým : „U čerta, Noirele,“ pravil propukaje, „tak si ze mne tropíte blázna? Má to býti žert, či sázka? Jest ta osoba, již jsem právě viděl, skutečně vaše sestra?“ „Proč se ptáte?" odtušil Noirel zcela klidně, „což pak jsem vám ji nepředstavil onoho večera v plesu?“ „Představil jste mi dvě dámy," odpovídal Gurgis zlostně, „jednu dosti hezkou a druhou, o níž nepovím ničehož z pouhé zdvořilosti … xVni chvilinku mi netanulo na mysli, že ta hezká by neměla býti slečna de Noirelova.“ „Dovolte, nepřepínejme … Když jste si je spletl, nestalo se to proto, že jsem vás neupozornil … Pamatuji i to, že jsem vám, abych zabránil každé mýlce, přesně naznačil místo, kde má sestra seděla blízko palmy…" „Čerchmant vezmi palmu! Jen mne klamala, čehož důkaz, že jsem po celý čas hovořil s blondýnkou, a sotva několik slov promluvil s osobou, která jest zde dole … To jediné vám přece mohlo vyjasniti, že se mýlím, a bylo by bývalo poctivé upozorniti mne, když jste viděl, že bloudím …“ „Jak jsem si mohl mysliti takovou náhodu? Nepověděl jsem vám, že sestra moje je temné pleti?" odvětil Noirel s jistotou. „Temné pleti? Ať mne vezme čert, když pamatuji, že jste mi naznačil tuto podrobnosti!“ „Zoufám! Avšak jak věci daleko pokročily, nevidím prostředku, jak odpomoci tomu nedorozumění." „Žertujete? Jest to mýika v osobě, a já odvolám své slovo.“ „Nežertuji," ujal se slova Noirel s lhostejným přízvukem; „vy jste požádal o ruku mé sestry, navzdor mým radám jste jednal s ukvapeností málo rozumnou; nyní jest po ohláškách, a v případě, že byste odřekl, nezbývalo by mně, než vymáhá ti na vás vysvětlení toho urážlivého přerušení …“ „E! pane," vzkřikl Gurgis zouťale, „jak vám libo … Jsem vám k službám!“ „Můj drahý," odpověděl Noirel, „vy se rozčilujete, a zlosť je zlou rádkyní… Když jeden z nás bude kordem bodnut, pokročíte proto jen o malounko? Pomyslete, že vaše jmenování ještě není podepsáno, a že závisí toliko ode mne, aby podepsáno bylo. Tažte se, nebylo-li by lépe, místo abyste vyvolal ostudu, přijati postavení celkem velice Čestné a oženiti se s Jacquelinou, která jest výtečná dívka. Tělesná krása nemá veliké ceny; až budete osm dní svoji, zapomenete na nepravidelné rysy své ženy a budete viděti jenom dobré její vlastnosti … Má jich, a to závažných, ujišťuji vás, kromě toho je mladá, svěží a zdráva jako ryba… Považte, Gurgise, jste v náladě příliš zlé, abyste se mohl rozhodnouti o něčem tak vážném… Popřejte si času na rozmyšlenou a až do té chvíle zůstaňme na státu quo ante bellům… Zítra ráno, bude-li vám libo, prozkoumáme věc chladně… Jen vás prosím, abyste nyní večer utlumil svůj špatný rozmar, aby moje sestra ničeho nepozorovala mezi obědem …“ V rozepři, jak každému známo, ona strana, která zůstává klidná, má značnou převahu nad druhou. Gurgis cítil prese vši rozhořčenosť svou, jak rozumování de Noirelovo se mu rozlévá jako chladná sprcha po horoucím mozku. Rozvaha se mu pomalu vracela. — Vlákali jej do nástrahy, to bylo jisto; avšak musil se z ní vyprostiti, a tu naskytovaly se v provedení obtíže. Gurgis jak byl rozčertěn přísahal, že nezůstane ve Valdor-mantě ani čtvrť hodiny déle; a přece, když došlo na prostředky, jak to vvkonati, byl nucen uznati,
