Stránka:Svetozor r25 c22 text.pdf/2

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Chtěl jsem se jenom ptát, jak daleko je do vsi, kde je hospoda, rád bych pojedl.“ Děvče vvvalilo oči a rozesmálo se: „Ale jejejnana do vsi?“ zeptalo se táhlým směšným pn/.vukem, „ale dyk je to hyn hned, zi ouna skůčkem po cestě jsou humna. To von jim dedek ukáže, přehrabává na štrece.“ Pohodila hlavou ku dveřím a otočila se ku s\ému zaměstná ní tak čiperně, že se jí krátká suknice kolem nahých lýtek jenom kmitla. Dědek skutečně přehraboval mezi kolejemi nedaleko domku. Rozťal dýmkou na dvě strany svůj knír a ukazuje k cestě lesem sliboval, že ani tři minutky a natrefím Martina, to že je jako ta hospoda. Sotva jsem učinil několik krokňv, ozval se staroch: „To jako skrz to, skrz tu službu. Já jinač mluvit nemůžu, než jak páni píšou, to musejí uznat, pane praktikant! Mám tady psaní od pana štacionšefa z dola …“ Slyšel jsem harašili za sebou papírem, poněvadž jsem se však neobracel, nýbrž stále zostra k lesu kráčel, umlkl starý, vida, že je mi jeho povídání lhostejno. Ostatně kráčel jsem jako ve snu. Byl jsem docela zabrán do svého uvažování. Tedy všechno marno. Můj démon, jemuž jsem z Prahy prchl kraj Cech, nadběhl mi a první chvíli samoty vv-užitkoval ku svému týrání. Zoufalé mojí mysli s hroznou jistotou jevil se nezastavitelný pokrok duševní choroby a stále opakoval jsem si slovo : „Obluzení sluchu,“