„Á, pěkně!… Nepřijíždíte časně a slečna již začínala znepokojovati se… Čeká vás v saloně …'“ Za Rogerem vešel do šíré předsíně, dlážděné Čtvercovitě černě a bíle, kde blikalo slabounké světlo noční lampičky, stojící na konsole. V tom polotmí bylo lze rozeznati zábradlí kamenných schodů, vedoucích do prvního patra. Zde byly samý sanytr a vlhky; hned při vchodu cítili ledový průvan, padající jim na plíce. Děvečka otevřela dvéře o dvou veřejích a vykřikla nejostřejším hlasem svým: „Slečno, zde máte své pány!“ Salon vysoký a temný byl ozářen pouze odleskem z krbu, v němž plápolala polena buková. Jacquelina buď z ostychu aneb z marnivosti volila pro první setkání pochybné toto světlo, v němž se pojil míjející do soumraku den s mrkavou září žhavého dříví, a na věcech a lidech planulo neurčité taj no. „Dobrý večer, pánové,“ pravila velmi srdečné, „pojdte honem se ohřát, musíte býti celí skřehlí…“ Při zvuku toho hlasu jemného, ač poněkud chvějného pan de Gurgis se zarazil, potom pátraje zrakem ve přítmí salonu spatřil v zákoutí mlhovité obrysy mladé ženštiny, která se nepo-
