Manžel Jacquelinin. Napsal André Theuriet. Illustroval Luděk Máiold. (Autorisovaný překlad.) (Pokračováni.)
Mezi jízdou se zdálo, jakoby si byli vyměnili ^ * ^> úkol v: Gurgis byl v rozmaru sdílném: roz-bodnutí bylo hotovo, manželství ho lekalo méně a pomýšlel s jistým potěšením, že bude mezi těmi, již budou nejdříve povýšeni. — Proti tomu Noirel se zdál zadumán. Tázal se s neurčitým pocitem roz-pačitosti, jak asi se vydaří první setkání obou snoubenců. Když, jak se obával, Gurgis byl obětí mýlky, když skutečně pokládal na plesu v Dijoně paní de Longeauxovou za Jae<juelinu a naopak, jak bude koukati, až pozná zmatek ? Příručí u protokolu ovšem se těšil značné dávce rozumné rovnováhy a mimo to byl velmi ctižádosti v. Ale ať člověk je filosofem jakýmkoli a sebe silněji mu leží na srdci očekávání konsulátu, přece jsou na světě překvapení, s nimiž se tak snadno nesmíří a které sotva odpustí. Gurgis mohl rozzlobiti se, vzpouzeti se, působiti ostuda, a za takových okolností, v jakém rozpoložení by se ocitla ubohá Jacquelina?… Kromě sklamáni, způsobeného zmařeným sňatkem, ještě by pocítila smrtelné úzkosti, že se stane předmětem klepů po celém kraji. Roger začínal cítiti osten výčitky svědomí a přiznával sobě, že na diplomata jednal s lehkomyslností politování hodnou… „Na štěstí,“ dumal jako na útěchu, „mám v ruce Gurgisa s tím jeho konsulátem, a to mi dovolí ho uchlácholiti, když se příliš rozčertí.“ Na sklonku dne vystoupili na stanici k Val-dormantu nejbližší a u zábradlí našli kočár, který byla Jacquelina poslala cestovatelům v ústrety. Byla to ctihodná berlina, natřená barvou olivovou a uvnitř vyčalouněná amarantovým aksamitem. Dva koně oráčští byli k ní zapraženi a na kozlíku seděl kočí v blůze, na hlavě se starým kloboukem vysokého tvaru. Gurgis shlédnuv tu starodávnou rachotinu, jež pocházela nejpozději z dob Ludvíka XVIII. a u níž stupátko o několika schůdkách jen zle usnadňovalo pracné vstoupání, nc-zpozorovatelně svraštil obočí a úšklebně se usmál, což Roger letmo postřehl. „Není to pohodlné,“ pravil žertem, „ale jak jinak? můj drahý, jsme v kraji s obyčeji prostin-kými, kde lidé zbožňují staré věci a lpí na ná-
