ská povinnost jako v modlitbě. Cítí, že jsou si rovni, že tam musejí být všichni stejně dlouho, i úředník — a již proto se mi zdá, že továrna tak na ně musí působit trochu jako kostel. Obé je něco jiného než domov, do továrny jdou sloužit práci, do kostela Bohu." „Z blízka to nevypadá tak pěkně, ale je dobře, že se na to dívá tak z dálky,“ myslí si Luzný. „S povýšeného stanoviska—“ napadá mu, ,. sklem ideálů v — ale je v tom cosi pěkného, co jí sluší. Je dívka — ať jen tak na to hledí." „V tem to vězí — že jsou tam společně, aspoň mně se to tak zdá. Člověk se může modlit doma sám, a modlí se, ale přece v kostele je to něco jiného. Zdá se mu, že ta modlitba společná je něčím jiným, něčím silnějším a vznešenějším, než ta jeho modlitba doma před obrázkem. Cítí, že je částí celku, cítí víc své člověčenství, já myslím to, co vlastně člověk vždy cítit má, že je jenom zrníčkem ve veliké hromadě. Když to cítí, tak je dobrý a opouští ho pýcha — a to se v kostele stává.“ S Luzným se dělo něco podivného. Cítil to všecko, co Hermína vypravuje. Vracela se mu jedna vzpomínka mládí. Viděl se ve chrámě terezovském, vzpomněl na kapli piaristskou v Praze, kam chodíval jako realista do kostela, a ten zapomenutý pocit, jenž jej prochvíval v těch svatyních, když tam stál se svými spolužáky, věřící a zbožný, zase jej oblétal a pronikal, a byl mu milý, jako sen o shledání s dávným přítelem, jenž již umřel. „Vy se divíte, že takhle mluvím,“ řekla Hermína a zapálila se trochu. „Nikoliv, povídejte jen dál —“ „Není vám to směšné, když já tak hovořím," řekla a v oči její vstoupil zvláštní vlhký lesk. „Ani dost málo — jen povídejte, prosím vás.“ „Víte — to mi také teprv jen teď napadlo. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela a nikomu jinému bych to také nepovídala, než vám. Styděla bych se — a bála, že se mi vysmějí.“ „Pojdme už domů,“ řekl Maník, jehož tento hovor nebavil. „Počkej, hned,“ pravila sestra. „Já jen chtěla ještě říci, že zrovna tak, když pracuje Člověk sám doma, není to takové, jako když člověk v jedné místnosti pracuje se sty lidí. Já to ovšem nezažila, ale zdá se mi, že i účinek takové práce musí býti jiný, větší a hlubší, A že i při něm člověk musí cítit, že je částí celku, zrníčkem v hromadě — a že ho musí také opouštět pýcha a pronikat, víte, ten pocit, že lidé jsou jeho bratři. A nemůže ani zahálet, když vidí pracovat ty svoje soudruhy, jako v kostele to nutí člověka zpívat nebo se modlit, když vidí i ostatní. Já nevíra, jestli mi rozumíte, co chci říci, jestli se dobře vyjadřuji — ale tak mi to připadá.“ „Rozumím vám," řekl Luzný a byl by jí nejraději v tom okamžiku stiskl ruku. ..A nevím, jestli se tak dobře na to dívám, jestli je to pravda, co povídám. Ale věřte mi, že když tak vidím, jak ty nástupy táhnou o šesté hodině do práce, že se mne zmocňuje někdy touha, jít tam s nimi, a že mi je, jako nemocnému, jenž vidí lidi hrnout se do kostela a musí se modlit doma u své postele." „Jak má hluboký cit a jaké myšlénky,“ pomyslil si Luzný, i díval se na její čelo a na její oči, jakoby chtěl vypátrat, kde se asi rodí. Hermína najednou se dala do smíchu. „To jsem si dnes poplácala, vidte,“ obrátila se k Luznému. „Neberte na sebe škrabošku,“ pohrozil jí tento a položil jí ruku před ústa. „Zůstaňte tak bez ní, jak jste byla prve. Přede mnou vždycky můžete. Já vám rozumím,“ pravil, a ani nevěděl, jak to přišlo, ale jistě se mu to zdálo v té chvíli tak přirozené, ba nutné, že uchopil její ruky a stiskl ji. (Pokračování.)
