přispívá mnoho k jejich lásce." 1 pohlédla na Luzného očekávajíc jeho odpovědi. Luzný se usmál. „U některých,“ pravil. „Já myslím, že u všech? —“ „U dozorců jistě ne. Ti mají ctižádost, aby je úředník nechal pracovali liez kontroly, spoléhal na ně. A zvláště zde zde bývalo na dozorce mnoho spoléháno. U těch jistě v lásce nejsem." „Ale vy si z toho mnoho neděláte?“ usmála se Hermína. Luzný jen zavrtěl hlavou a usmál se také. „Víte,“ pokračovala Hermína po chvíli, „když tak vidím jít o šesté večer lidi do továrny, ty ženské i děti ještě, a když se za nimi tak dívám, jak tam vcházejí, tu mi vždycky napadne, jestli půjdou všichni zase tak nazpátek, jako jdou tam. A tak je mi jich vždycky líto. A když někdy z řepníku slyším zpívat, vždycky si myslívám, jak je to možno? — A někdy se mi zdá, že každý z těch lidí je lepší než já, že zasluhuje víc úcty než já, která si myslím jen, co budu večer číst, nebo co háčkovat, a jsem někdy nespokojená a plná vrtochův, ačkoliv vím, že půjdu po deváté spat, že se mi nemůže nic stát, kdežto ti tam dole budou se lopotit celou noc až do rána.“ Luzný se zalíbením na ni pohlížel, jak hovoří. Bylo mnoho dětinského v jejích slovech, ale mluvil z nich přes to vřelý cit. „Jim nepřipadá jejich život tak těžký jako vám,“ řekl usmívaje se. „To já vím, to já všecko víra — ale přece, víte, budí to ve raně takový zvláštní pocit — naplňuje mě to takovou úctou — jak bych to řekla — jako kostel skoro.“ „Jak to?" usmál se Luzný. „Nedovedu to tak říci, jak to cítím, víte. Ale cosi podobného mezi továrnou a kostelem vidím. Stále se tam něco děje, stále je tam někde světlo - “ „Kostel bývá přece někdy prázdný." „Vidíte, mně se zdá, že nikdy. Ty oltáře, ty sloupy, ty varhany — v tom se mi vždycky zdá život, i když v kostele není človíčka. Byla jsem někdy v kostele zcela sama — ale nikdy jsem se sama necítila. Z těch obrazů, z těch soch, z věčné lampy, z kazatelny, ze všech koutů zdál se mi táhnout ke mně nějaký život — něco zvláštního, neurčitého, a to mé naplňovalo úctou a bázní —“ „A továrna?" „Byla jsem tam jednou v létě. Nebylo tam človíčka. A přece ta vysoká okna, ty stroje, ta kola, ty obrovské kotle, to vše mne naplňovalo zvláštním pocitem, i z nich se mi zdálo táhnou ti něco neobyčejného, neurčitého, a padal na mne z toho strach —“ „To dělá nezvyklost okolí." „Ach ne — to je něco jiného, hlubšího. A když tak vidím, jak se tam hrnou ráno a večer lidé — tu mi to připadá, že jdou jako do kostela.“ „Jen že se tam nejdou modlit," usmál se Luzný. „Ale jdou pracovat.“ Po těch slovech Luzného prochvěl zvláštní pocit, a zdálo se mu, že již lépe rozumí Hermíně, a že není v tom, co povídá, pranic směšného nebo podivného. „Víte, jdou tam společně, jako do kostela, jdou tam všichni dělat totéž, žádný tam není více, žádný méně, jdou všichni pracovat, jako do kostela jdou všichni se modlit.“ „Zcela to tak není, ale cosi na tom je," myslí si Luzný a naslouchá jí s účastí…Jaký má hluboký cit," diví se jí, ale zároveň teši se z toho, cítí radost. Chce, aby ho měla hodně, aby takto mluvila déle a rozvinovala jej před ním, a on se těšil z ní. „Tam klečí jeden vedle druhého,“ pokračovala Hermína, „zpívají, poslouchají, uchvacuje je jeden pocit — a tak se všichni sbližují — víte — cítí se lidmi, bratry navzájem — a tak se mi zdá, že je i v továrně. Jeden vidí pracovat druhého, cítí, že je v práci jakási lid-
