„Jedenatřicet,“ spočetla v ducl.u rychle Hermína. „de bohatá, viďte,“ řekla po chvíli a ohlédla se při tom za Maníkem. „Ach ne — něco má, asi pět tisíc — Na statku u bratra.“ „To je slušné," poznamenala co nejklidněji a zamlčela se. Chtěla se ještě zeptat: Je hezká? ale otázka ta uvízla jí v hrdle. „Bezpochyby nebude, když se dosud nevdala/ pomyslila, a tato domněnka jí stačila. Nač se ještě ptát? — Kdyby šiji byl Luzný chtěl vzít. nebyl by čekal, až uzraje. To je jisto! Upokojovala se takto, aniž by si byla vědoma, že cítí potřebu po takovém upokojování. .,()n se asi už vůbec nebude ženit,1' šlehlo ji hlavou. -Kdo už je tak stár a už má takové podivné zvyky — kdež pak!“ I podívala se na néj po očku a přelétla celou jeho vysokou, kostnatou postavu v hnědém kalmuku, v staré hedvábné čepici, ve vysokých botách s tupými špičkami. Šel trochu sehnut, ruce na zádech a dělal dlouhé kroky. „Mládí pryč — už taková podivná povaha, bázlivá, plachá — — Snad je tak šťasten, ale — kdo vi V---“ táhlo Herraíninou myslí jako nad nimi řídké bílé obláčkv na chladně modré obloze. Jeden za druhým, tiše a téměř nepozorovatelné tíhnouce k západu, na němž kupily se široké šedivé prouhy, splývajíce na obzoru s pásem houstnoucí mlhy, temně karmínově zbarvené od blížícího se k ní rudnoucího terče zimního slunce. „Někdo by řek“, že nemá cit — ale on má, a jak hluboký — jen že se musí v něm najít," myslila dále. „Chtěla bych vědět, jestli miloval — Snad byl sklamán ? — Dojista! …“ „A nač na to vůbec myslím — co je mi do toho všeho — —" vytrhla se náhle ze svého zadumání. „Vás včera v noci volali,“ řekla rychle, neboí jí připadlo, že už velmi dlouho oba mlčí, a že třel>a, kdo ví jak by si on toto mlčení mohl vvkládat. „Ano, prasklo viko u diťuzeru.“ „Ale nepřišel nikdo k úrazu?" „Nikdo.“ „Já bych v továrně ze strachu nevyšla. Když se v noci někdy probudím, poslouchám, neuslyším-li ze dvora křik a volání. Věříte? A jak si tak představuji, co by se mohlo stát, třesu se celá a vidím samou krev a nemohu usnout," pravila Hermína. Oči měla při tom slabé přivřeny a pootevřenými ústy skrze zuby bezděky srkala do sebe vzduch a tvář přijala na sebe výraz úzkosti. „Byl jste často přítomen neštěstí v továrně'.“ ptala so po chvíli, pohlížejíc upřeně do jeho klidných očí. „Několikrát,“ řekl vážně a při tom nejdříve vzpomněl na Lojzku z llrachovan … Začal o tom vvpravoxat, a pak i o jiných případech a Hermína naslouchala, jdouc vedle něho s hlavou skloněnou. Také Maník poslouchal s otevřenými ústy, lapaje Luznému slova takřka ode rtův. „Vy máte s lidem soucit.“ pravila pak, „a lidé si vás také chválí, jak jste dobrý na ně.“ „Prosím vás, když člověk totik let s lidem zachází —" „A někdo přec nenaučí se nikdy. Co tu býval před dvěma roky pan adjunkt Sochor — toho nemohli dělníci ani cítit, a už byl starší pán —“ „Věřím. Já vám povím: Na dělníka se musí pohlížet bez pohrdání, bez ošklivosti, bez podezřívání a bez nedůvěry. To vše jej bolí, dráždí a činí nespokojeným. A pak dělník musí vidět, že si vážíte jeho práce a že jí rozumíte — Při tom může být úředník přísný: ba naopak, řádný dělník sám chce. aby úředník dbal na pořádnou, poctivou práci a ledabylou ne cenil stejně." „A víte, co si myslím?“ vyrušila jej Hermína, ale nečekajíc jeho otázky pokračovala, sotva k ní vzhlédl: „Že lidi to těší, že jste celý den mezi nimi, že i vás vidí pracovat — to, zdá se mi,
